Tuhle otázku jsem si sám v sobě musel vyřešit. Mohla by být moje partnerka nevěřící? Srdci člověk neporučí a co když se zamiluju do nevěřící? Začal jsem hledat, číst, ptát se.
Nejdřív se pro mě odpovědí na tuto otázku stalo:
Hlavně když se májí oba rádi.
Tak jsem si myslel, že to asi opravdu funguje. Že jediným důležitým faktorem je láska. Přemýšlel jsem nad tím dál. Nezůstal jsem u tohoto názoru dlouho. (naštěstí)
Došel jsem k jiné odpovědi:
Vrána k vráně sedá.
Ve zkratce: „Oba buďto věřící, nebo nevěřící“. S předpokladem, že oba chtějí, aby se nic nezměnilo.
Podle mě existují pouze tři možné stavy:
1) OK (věřící/věřící)
2) ŠPATNĚ (věřící/nevěřící)
3) OK (nevěřící/nevěřící)
Rozebereme si to?
Věřící pár
Oba žijí pro jedno. Oba mají stejný žebříček hodnot. Jeden pomáhá druhému a to jak ve všedním životě, tak ve víře. Ideální stav, většinou bez výrazných neshod.
Věřící/nevěřící
Každý žije pro něco jiného. Pro věřícího je nejdůležitější život s Bohem. Pro nevěřícího je nejdůležitější třeba rodina. Věřící vede děti za Bohem. Nevěřící třeba za dobrým vzděláním. Jak si mají děti být jisté, že jdou správným směrem, když neví, za kterým z rodičů mají jít?
Nevěřící pár
Co bych napsal? Stejně jako u věřícího páru, jen bez víry. Rozumí si, jdou stejným směrem. Také ideální stav..
Pište své zkušenosti. Rád bych udělal nějaký článek sestavený z vašich názorů.
Použijte buďto komentáře nebo email v.simkanin[zavináč]seznam.cz
nemas pravdu, vztahy „verici-neverici“ funguji jako kazde jine mezilidske vztahy
Ale jak to? Vždyť to nemůže fungovat. Alespoň ne v rámci 20 let a více. U vztahu trvajícího do 3 let to možná jde, ale v delší časové linii už asi těžko ne? Já osobně v téhle oblasti moc zkušeností nemám, takže usuzuji zhruba podle okolí. Jak může být pár jednotný, když každý defacto směřuje jinam. Já si to představit nedokážu :/
ja s tebou souhlasim. jsem rad, ze jsem si vzal krestanku se kterou sdilim stejne hodnoty. treba si nedovedu prestavit ze bych byl v nedeli ve spolecenstvi sam a ona koukala doma na televizi… ale urcite zalezi na tom, jak vazne to nasledovani jezise krista myslis. pokud ti staci, ze mas oprasenou bibli nekde ve skrini, navstivis kostel jednou za rok na pulnocni a tvrdis, ze jsi krestan, pak si neverici klidne vem… proste si myslim, ze pokud chces nasledovat jezise naplno, je urcite lepsi si krestanku vzit a jak pises – smerovat jednim smerem…
a ja takovy par (ktery je spolu pres 20 let) treba znam. a ze nejsi krestan, nemusi automaticky znamenat, ze smerujes jinam
ja myslim, ze kazdemu „dobremu“ cloveku jde o totez, at uz na konci vidi Boha, osviceni, jinou vyssi formu existence, nebo konec vlastni existence… podezrivam vas z komfortismu – ze to neni snadne, preci neznamena, ze si MUSIM najit krestana(ku), a ze by melo byt SPATNE, kdyz tak neucinim. samozrejme ale chapu, co vas uci vase cirkev, ja s takovou interpretaci ocividne souhlasit nemohu.
Slovo „špatně“, které jsem v článku použil, asi není úplně vhodné. Změním ho na „nedoporučuji“. Každému dobrému člověku jde o totéž – s tím mohu víceméně souhlasit. V mém případě mě církev neovlivnila, resp. nepřijal jsem žádné rozhodnutí typu – nevěřící ne!. Jak píšu na začátku článku, musel jsem si tuto otázku sám v sobě vyřešit. Při hledání odpovědi jsem se neomezil pouze na církevní názory.
V některých zásadních momentech našich životů se dle mého názoru věřící a nevěřící dost liší. Třeba chápání smrti, chudoby, nezištné pomoci.. Za problém také považuji již zmíněné děti. Jeden z rodičů věřící, druhý ne. Co si mají děti vybrat? Jednoho z páru určitě bude mrzet, že své děti nevychovává ve víře.
a jak chapes chudobu, smrt a nezistnou pomoc?
deti si muzou vybrat na zaklade sve svobodne vule (coz je filosoficky problematicke tvrzeni, ale proted mejme za pravdive, ze svobodnou vuli clovek disponuje).
Jenže jak to vysvětlit malému dítěti. Když se tě zeptá: „Tatínku a proč chodíš do kostela a maminka ne?“, „A co je správně?“. Chudoba pro mě neznamená neúspěšný život. Smrt pro mě neznamená konec. Kdo nezištně pomáhá je pro mě hrdinou a uvědomělým člověkem. Ne hlupákem, který si to neumí spočítat ( tenhle poslední příklad asi není úplně ideální
)
chudoba pro me taky neznamena neuspesny zivot, nezistna pomoc je pro pomoc bez osobniho prospechu (coz podle teorie smeny neni mozne: jedname tak, aby zisk z naseho jednani, prevysoval naklady na jednani. jinak take jednani=hodnota x pravdepodobnost. priklad: dam charite sek na 10 000,-, odmenou mi bude i v pripade zachovani anonymity jakysi sobecky pocit uspokojeni, coz se neda povazovat za jednani nezistne).
a i kdyz pro ateistu muze znamenat smrt konec, muze jednat stejne „ctnostne“ jako krestan.
co se tyce deti, tam nenabidnu jednoznacne reseni, jelikoz jsem na to jeste moc mlady
ale predstavuju si to jako vychovu v toleranci k nazorum druhych, klidne mohou chodit do kostela, mohli by oba partneri. ja osobne jsem kritikem vychovy v presvedceni rodicu, ale na druhou stranu chapu, ze jinak to asi dost dobre mozne neni. ale jak rikam, deti si vyberou sami, samozrejme az v pozdejsim veku, mj. clovek se nazorove vyviji a muze se stat krestanem/ateistu/kymkoliv i v dospelosti…
Nejdříve vyádřím souhlas. Díky poslednímu odstavci vašeho komentáře, se mi to zdá docela možné. Pořád však neuspokojivé. Problém pro mě stále zůstává nejednota manželství ( za předpokladu věřící=manželství ). Pokud se nepletu, tak při křtu dítěte, se rodiče zavazují příslibem výchovy dítěte ve víře. A když je jeden z nich nevěřící…? Asi se pokusím napsat pokračování tohoto článku a to podrobnějším rozborem tohoto problému
. Zatím si stále nedokážu dobře představit soužití věřící/nevěřící. Možná, že kdyby to nebyl silně veřící, tak ještě lze…
ano, ten prislib tam je uz pri snatku. nekde jsem si ten slib cetl cely. ona uz problematika cirkevnich snatku je v tehle otazce zajimava.
mj. cirkev je proti souziti partneru mimo manzelstvi, s cimz ja take nesouhlasim.
btw, jeste mi dluzis clanek o homosexualite
(tykam ti, protoze jsme zhruba stejne stari, pokud se nemylim, a myslim, ze pak diskuse bude pro oba prijemnejsi, ale pokud Ti/Vam to vadi…:))
Soužití partnerů.. Myslím si, že manželství má svoji hodnotu. Nechtěl bych žít s partnerkou jen tak volně. Co se mě týče, preferuju manželství!
Jo ten článek. Vím
, ale ještě jsem se k tomu nedostal. Teď je na řadě přesun tohohle blogu na placený hosting (konečně! 
) takže teď chvilku žádný článek nebude. Nemůžu říct, kdy se k tomu dostanu. Píšu poslední dobou o tom, co mě zrovna zajímá nebo trápí. Tykat? Samozřejmě, když chceš 
.
jiste, ale nechapu, pokud je nekdo proti souziti partneru „na hromadce“ pred manzelstvim, do manzelskeho svazku prece pak neni problem vstoupit kdykoliv. kdyz pak zjistis, ze to s partnerem nejde vydrzet, tak to muze byt problem. jak poznat dobre nekoho, s kym travis jen nekolik hodin v tydnu?
Ono není žít jako žít. Na hromádce 10 let a stále čekat. Nebo na hromádce 1 rok a přemýšlet o svatbě…
Trochu bych rozlišoval, není jen otázka víry versus nevíry. Není nevěřící jako nevěřící a není to totéž co ateista. Humanistický ateista může nevěřit v Boha, ale věřit v univerzální platnost etických norem. To pak jednak není tak docela nevěřící a jednak jistě má blíž ke křesťanům, než k darwinistickým a/nebo nihilistickým ateistům. Řekl bych, že věřící resp. řekněme antinihilisté (křesťan/ka s humanistickým/ou ateistou/kou) spolu žít mohou, není-li jeden z nich fundamentalisticky zaměřen (a mimochodem, existují i křesťané, jimž vadí kostely víc než ateistům: proč by světská instituce měla zprostředkovávat kontakt člověka s Bohem?). Co se týče ateistů darwinisticko-freudovsko-nietzscheovsko-nihilistického ražení, těm je lepší z prncipu nevěřit ani ahoj (protože oni věří tomu, že vás musí brát jako konkurenci, protože vy je taky berete jako konkurenci).
Tak jsem chtěl napsat svůj názor, ale jak tak čtu názor „bhyho“, tak mi to vzal z úst
. Nenapsal bych to tak fundovaně, ale v principu s ním souhlasím. Já třeba nejsem křesťan, ale rozhodně věřím. Akorát tomu neříkám bůh. Ale mnoho lidí má svoji životní filozofii a myslím si, že zrovna ta moje s věřícími nijak nekoliduje. Dokázal bych tolerovat partnerku, která chodí do kostela, klidně bych s ní šel občas také, apod.. A ona by zase mohla respektovat moje rozhodnutí. Všechno je to pouze o přístupu, a ano, i v horizontu 20ti let a víc 
.. PS: Taky přemýšlím o placeném hostingu, uvidíme 
.
Osobně mám požadavek žít s manželkou aktivní život ve víře
. Bylo by pro mě zklamáním, když by moji víru jen tolerovala ( zní to jako kdyby ji trpěla 
). Ve dvou se to lépe táhne. Proto věřící pár tolik prosazuji 
.
> LaserD@nce
sem zvědavej jak to všechno půjde, doufám že hladce 
. Snad ti to budu doporučovat 
Během 14 dní bych měl přejít na novou adresu
Tak já sice věřím v Boha, ale to je vše, protože v podstatě nechodím do kostela, nevěnuji se víře a rodiče jsou nevěřící ,takže mě k tomu ani nevedli. Proto jsem přirozeně nevěřící. A nedávno jsem se rozešla s věřícím klukem.
Zezačátku bylo vše v pohodě, věděla jsem, že je věřící. Říkala jsem si, že víra je přece krásná. Ale později mi psal takové myšlenky jako že někdy neví jestli se se mnou má rozejít nebo ne. Protože podle jeho víry by neměl chodit s žádnou holkou, jedině kdyby byla věřící nebo by si byl jistý, že je to ta, pro kterou ho Bůh stvořil . A vždy prý jen řekne joo Bože, odpusť mi to. Docela mě to vylekalo – říkala jsem si – nepohrává si teda náhodou se mnou? Asi si hledá cestu k posílení své víry a je jen otázkou času, kdy mě odkopne(?) Později jsme si řekli, že se nechceme rozejít. Že jen o tom vlastně přemýšlel, protože to ať se rozejdeme mu také říkal bratr, jeho holka, jeho známí, kteří jsou samozřejmě také věřící…
Ale později se začal chovat divně. Úplně se změnil. Začal být ke mě takový chladný a už se se mnou tolik nevídal. Tak jsem se ho ptala jestli ho to takto baví? Nakonec jsme se tedy rozešli. Poté mi řekl, že se musí srovnat s Bohem. Také mi řekl, že ze sebe nechce dělat jak bych to řekla?-necitu..že mě stejně neměl na prvním místě, možná i níž. Protože na prvním místě měl samozřejmě Boha a dále po Bohu pak rodinu. Říkala jsem si, proč mi to říká, vždyť je to jasné. Je krásné, že má na prvním místě Boha. A přece jsme se zas tak dlouho neznali, ikdyž já sama nemám žádná místa, rodina a Bůh přede mnou je samozřejmost. Ale také mi řekl, že se teď cítí čistý před Bohem. To mě trochu zamrzelo, že bral náš vztah jako něco nečistého.
Taky jsem mu pak řekla, že si myslím, že to bylo z jeho strany chvilkové pobláznění a teď aspoň ví, co chce. A on mi na to řekl, že ho to mrzí, že to tak beru, protože mě měl moc rád a pořád má. Že mě měl dokonce víc rád než Boha, a to byla ta chyba. V tomto si sice protiřečil, když mi řekl něco jiného, ale už to v poodstatě nemá cenu řešit. Mrzí mě to, mám ho pořád ráda, ale co se stalo, stalo se. Jsme teď kamarádi, ikdyž se z toho potřebujeme každý dostat. Říkal, že si na nejlepší kamarádku udělá vždycky čas, tak doufám,že je to pravda.:o)
Jinak doufám, že jsem tento blog svým komentářem nějak nezatěžila.:-)) Protože je mi teprve 16 a všichni jste tu určitě starší, a je možné, že mému komentáři něco chybí:-)) Ale tak potřebovala jsem se vypsat.:-))
Teď si napsala přesně můj případ, díky, to mi pomohlo…Je to opravdu někdy těžké a lepší je si to vyjasnit úplně na začátku, aby to bolelo méně..
Ne, nezatížila
. Rozhodně je to dalším přínosem pro blog a všechny jeho návštěvníky. Hlavně, že se ti alespoň trochu ulevilo. Přeji Ti, abys brzy byla opět šťastná 
shadowman8 – deti si muzou vybrat na zaklade sve svobodne vule (coz je filosoficky problematicke tvrzeni, ale proted mejme za pravdive, ze svobodnou vuli clovek disponuje).
Ale samozřejmě, že ne. Dítě si vybere to, co mu vnukne rodič a bude se chovat tak, jak ho rodič vychová a domestikuje. Je to zcela stejný proces, jak když domestikuješ štěně (ač to není moc lichotivé srovnání). Dítě rozhodně nemá dostatek svobodné vůle a záměru, aby se mohlo měřit s rodičem..
btw. věřící pár nemusí mít stejný žebříček hodnot.. stejně jako nevěřící pár
-musím říct z pohledu té,která už vychovává děti, že vám jednoznačně,pokud jste silně věřící v Boha, doporučuji věřícího partnera. Síla jednotné rodiny, podporována denní modlitbou je nádherně povznášející. Co se týká výchovy dětí,tak musím říci,že mne rodiče vychovávali k jakés takés vlažné víře a ač jsem jim za to vděčná, mrzelo mě,že díky tomu mi mnoho věcí unikalo mezi prsty a ztratila jsem mnoho času hledáním….
A k předešlému příspěvku-štěně a dítě- to je opravdu obrovský rozdíl. Štěně učíš poslušnosti, kdežto dítě víře ve kteréje obsaženo všechno i svobodná vůle…..
jisteze dite je velice silne ovlivneno rodicem, ale v pozdejsim veku uz na(ne)stesti do jeho zivota vstupuji i jine vlivy, vcetne urcite miry autonomniho rozhodovani. otazkou pak zustava, ktery vliv bude na mladeho cloveka dominantni. znam silne verici, ze kterych se stali v podstate ateiste nebo deiste (v pomerne mladem veku nekde na prelomu puberty/adolescence/dospelosti). a koneckoncu jsem tu uz rikal, ze clovek muze zmenit svetonazor kdykoliv. rozhodne bych nikoho za jeho viru nepranyroval, i kdyz s ni treba nesouhlasim.
otazka do plena: jak byl mel tedy vychovavat deti par verici-neverici (prakticky)?
To by mě taky zajímalo.
Řekl bych, že to bude na domluvě páru.
mas pravdu.
povazuju to za docela obtizne resitelne. jako jedinou moznou cestu vidim kompromis, kdy jeden z toho paru proste o neco vic ustoupi. nedokazu si moc predstavit kompromis „pul na pul“, kdy by kazdy vychovaval dite podle sveho svetonazoru.
Je az komicke jak Verici (ac tvrdi ze nejsou fanatici o cemz by se jiste dalo dlouho bavit), nedovedou pochopit, ze muzou fungovat mezilidske vztahy lidi, kteri maji jiny zebricek hodnot. Mozna je to tim, ze verici clovek tak nejak (nutne ne kazdy) nadrazuje Boha nebo to v co veri nad ostatni lidi a diky tomu mu unika to nejpodstatnejsi.
Ze vsichni jsou jen lide.
ale on kazdej krestan vzdy musi dat prednost Bohu pred vsim ostatnim. ze vsichni jsou jen lide, to by krestan, myslim, souhlasil. jen proste on ma svou „Pravdu“, a nemuze jinak, nez prijimat a prosazovat pouze ji, jinak by nebyl dobrym krestanem. krestanstvi je (z meho pohledu bohuzel) prilis konzervativni (mluvim predevsim o katolicismu).
Nějak to nechápu. Věřící mají na prvním místě Boha a pak třeba svého partnera či partnerku popřípadě sebe či rodinu ? Už chápu proč já „ne-ateista“ se nemůžu stát klasickým věřícím. Jestliže přijmu fakt, že svět a život byl stvořen měl bych asi přijmout i fakt, že byl stvořen za nějakým účelem o kterém se sice mohu domnívat, že ho znám ,ale jistý si tím nikdy naprosto být nemůžu. Jediné co mi Bůh či stvořitel či vesmírná inteligence nabízí konkrétně, je žít v souladu s tím co kolem sebe vnímám svými smysly které někdo vyprojektoval a stvořil s nějakým účelem. Jestliže svými smysly, které mi byly dány stvořitelem vnímám lásku člověka k člověku či k lidem považuji to za základ a nejdůležitější smysl svoji existence. Boha vnímám vnitřně, protože on prochází vším. On je všechno, je obsažen všude tedy i ve mě, v kusu hlíny v kameni či v dřevu. Nemohu ho přeci vnímat stejně jako člověka, jako něco či někoho kdo je mi roven a to, že si ho vážím a vnímám mu dávám na jevo tím, že na prvním místě si nejvíce vážím toho co stvořil a toho co stvořil i pro mě. Z tohoto důvodu se domnívám, že tím, že mám na prvním místě svoji ženu a rodinu vlastně plním jedno z nejhlavnějších přání stvořitele. Poznat či najít v životě lásku člověka k člověku je jeden z největších darů a přijmout jí se vším co z ní vyplívá je největší uznání ale také závazek který mohu udělat. Tím že vnímám lásku,ale i třeba krásu všeho co mě obklopuje tím patrně funguji tak jak si Stvořitel přál a tím ho vlastně i uznávám a vážím si ho. Proto nemohu přijímat církev. Protože ta podle mě mi dává obraz Boha jinak než ho cítím a vnímám já. Myslím, že je možné žít v manželství věřící/nevěřící, ale je to mnohem obtížnější než když jsou oba jedné víry. Jestliže ale mají oba na prvním místě lásku k sobě, dětem a všemu co je obklopuje mají velkou naději takový vztah ustát a zvládnout a je úplně jedno jak se dívají na řekněme poněkud nepodstatné otázky okolo víry v církev. I klasický nevěřící tím že dává maximum své lásky svému okolí ale i sobě je vlastně věřícím i když o tom neví. Mnoho lidí věří ve stvořitele ale nevěří v církev, protože ta si mnohde udělala na obraz a vnímání Boha monopol. Dává mi zákazy, dává mi příkazy, mluví mi o žití v hříchu když se neožením v kostele apod. Proč bych měl chodit do kostele když Bůh je všudypřítomný? Církev mi říká, že všemu musím dát přednost před Bohem. Co je to ale za nesmysl. Bůh mě obdaroval svobodnou myslí a dal mi dar svobodné vůle, jen on sám musí nejlépe vědět proč tak učinil.Nestvořil tupou ovci která bude jen poslouchat jako hodinky, stvořil člověka. Stvořil někoho o kom chtěl aby si svobodně vybral jak bude hledat a nalézat svého tvůrce a jak naloží s tím co mu bylo dáno do vínku a jak si poradí s prostředím do kterého byl zasazen a ostatními žijícími bytostmi kterým bude roven. V tom si myslím je samotná největší genialita, laskavost a dobro stvořitele. On nechtěl stvořit otroka, i když by to měl mnohem snažší, ale svobodný život. Z církve ale cítím něco jiného. Vždyť je to podobné jako ta výchova dítěte. Mám neustále dávat na jevo svému dítěti že na prvním místě jsem JÁ rodič a má mi vše podřizovat ? To bych byl velmi špatný rodič a velmi brzo bych na to dojel. Dítě by se mě sice bálo a zbožně by mě uctívalo,ale nikdy by ke mě necítilo řekněme klidnou lásku a důvěru.A navíc bych ho tímhle naprosto totálně poškodil a dal mu do života hodně špatný dar. Jak by potom fungovala jednou jeho budoucí rodina? Jsem tu od toho abych dítě zplodil dal mu dobré podmínky k životu dobré zázemí a ve své nejlepší víře ho vedl k tomu aby vnímalo a učilo se ode mě co je správné a co ne. Pochopitelně musím ho usměrňovat a ukazovat mu cestu. A pak když dospěje musím přijmout fakt, že na prvním místě bude mít zase svoji rodinu a už né mě. A tím že tak učiní vlastně mi dá nejlepší důkaz o tom že to vše co jsem mu dal mělo smysl a bylo vykonáno správně…. Toť názor nevěřícího neateisty
)
Přijemně mě překvapil rozsah tvého komentáře a taktéž mě těší zájem o téma.
Bůh na prvním místě. Já osobně chci mít Boha na prvním místě, protože když ztratím rodinu, přátele, děti – on jediný zůstane. Jediná stálice v životě. Kdyby se mi měla manželka dát na výběr: ona nebo Bůh, chtěl bych si vybrat, aby v mém životě zůstal Bůh, protože když bude on v mém životě, nebude mi nic scházet. Když nemám jeho, nemám nic.
S láskou v páru mohu jen a jen souhlasit. Přesně tak, i nevěřící se vlastně trochu stávají věřícími. Veliká láska překoná téměř vše. Obsahuje odpuštění, trpělivost, důvěřu.. vše co vztah potřebuje.
Církev nebudu nijak moc komentovat. To co bych řekl by nebyly relevantní informace. Jediné co k ní napíšu je, že v „rodině“ se žije lépe než o samotě.
Můj názor k poslední části tvého komentáře:
.
Stavím se k Bohu tak, že co mi nepožehná, to mi nepůjde. Přesvědčuju se o tom každý den. Žehná mi do každého dne, mě i mé rodině, takže za ním půjdu dále. Nechci se od něj odtrhnout. Vždyť jsem jeho dítě
Děkuji ti za tvůj komentář!
vasekS
„Hlavně když se mají rádi“ asi chvíli fungovat bude. Ale pak to musí začít být otravné, stejně jako když k sobě dáte rockera a barbínku. Zpočátku zamilovanost spoustu věcí schová, určitě někoho začne štvát hudba a odlišný styl. Je to maličkost, ale na maličkostech záleží.
Já si myslím, že pokud by byl vztah já+ nevěřící partner, buď by se stalo, že partner buď uvěří, a pak budou oba žít pro jedno, tomu bych dala tak 20%(Myslím že tohle se stává, když Bůh ví, že toho 2. můžu k němu přivést.)… No a zbylých 80% bych tipovala naopak. Věřící je tak odtažen od Boha, že už necítí potřebu pokračovat, partner se mu dostane na 1. místo před Boha a BUM PRÁSK! je z něj nevěřící. A to je Bohu moc líto. Proto vztah věřící/nevěřící bych rozhodně nedoporučovala =)
koalka:
pokud z Tve „rovnice“ vymazu Boha, vyjde mi opacny vysledek
Potom lze, z meho pohledu ateisty, takovy vztah doporucit 
vysvetleni: neexistuje-li Buh, verici zije ve lzi, a neverici partner(ka) ho potom ze lzi vysvobodi. —poznamka: ponekud cynicky komentar z me strany, ve skutecnosti nikomu zadnou viru neupiram (i kdyz se mi nemusi libit, tak ji respektuji), je to svobodne rozhodnuti jednotlivce. A zastavam nazor ze takovy vztah (krestan a ateista) bez vaznejsich problemu funguje.
Jako vždy, přesně nerozhodně
. Pokud neexistuje Bůh, žije věřící ve lži. Pokud existuje Bůh, žije nevěřící ve lži. Co je správně? A přesně proto je víra vírou
a mozna ze to nerozhodne neni
pokud Buh existuje, jeste to neznamena, ze je takovy, jak nam ho prezentuje nejaky clovek, nebo skupina lidi…
napr. hojne citovany Epikuros:
„Is God willing to prevent evil, but not able? Then he is not omnipotent. Is he able, but not willing? Then he is malevolent. Is he both able and willing? Then whence cometh evil? Is he neither able nor willing? Then why call him God?“ (Chce Buh zabranit zlu, ale neni toho schopen? Pak neni vsemohouci. Je toho schopny, ale nechce? Pak je zly. Je toho schopny a chce? Pak odkud se bere zlo? Neni toho schopen a ani nechce? Proc ho potom nazyvati Bohem?)
Chce ale my nechceme, to mi tam chybí
Asi bude záležet spíše na konkrétní ateistce, já v tomto směru žádný problém při soužití neměl. Ale také je pravda, že jsem se nikdy nesnažil o soužití s aktivní ateistkou (Sysifos a spol.), to si představit nedokážu. Zajímavé téma by mohlo být také soužití věřících partnerů různých vír.
koalka :
Nemyslím si, že to, že postavíš partnera na první místo je automaticky „BUM PRÁSK! je z tebe nevěřící“ To mi přijde dost přehnaný. Ne, vlastně je to děsná blbost. To je jako by jsi řekla: Sejdeš z cesty a je z tebe nevěřící. Já jsem věřící i když jsem v některých okamžicích kilometry od Boha. Ty ne?
No. Já bych mohla přidat svoji zkušenost.
Rozešla jsem se s nevěřícím klukem, kterého jsem skutečně milovala , protože mi bylo řečeno, že chodit s nevěřícím není dobré, když já jsem věřící.
Člověk, který mi toto řekl mi
tím nasadil takového brouka do hlavy, že jsem se podle této rady skutečně zařídila.
Doteď toho lituji a
hrabu se z toho. Mám deprese a
nejsem schopná navázat jiný vztah,
protože vím, že jsem udělala chybu a protože toho
kluka stále miluji.
Takže…
Z lvastní zkušenosti :
nejednat rychle, nechat to uležet, všechno komunikovat, nenechávat si city pro sebe
a
nezabíjet lásku.
(Vím, že nejde o žádné převratné postřehy…).
Nu ale věci prostě nejsou černobílé.
A já to bohužel černobíle řešila…
Já věřící nejsem. Ale mám dvě spolužačky, které věřící jsou. Jedna má hezkého bratra. Když jsem nad tím přemýšlela, uvědomila jsem si, jaké by bylo, žít s tím chlapcem. A když jsem si to tak uvědomila, chtěla bych se stát věřící křesťankou. Šlo by to, když nepocházím z věřící rodiny?
Ano, šlo by to
. S tím ti však musím říct, že je to záležitost celého života, nebo by měla být. Věřit kvůli někomu nemá smysl, protože bez něj tvoje víra zaniká. Musíš sama věřit bez ohledu na kohokoliv jiného. Musí to být tvé přesvědčení, ne jeho.
Pěná diskuse, jestli to ještě tady někdo čte tak má mám spíš tenhle problém: Jsem věčící a chodím s nevěřícím klukem. Už jednou jsem se s ním rozešla v domělém zájmu chránit svojí víru a na doporučení pastora. Mezitím jsem prodělala jeden vztah s věřícím klukem, ale zjistila jsem, že stejně pořád myslím a svého nevěřící Ex. Otázka je jeslti se lze na nevěřícího kluka pohllížet jako na boží dar pro můj život a jestli má vubec smysl to vše lámat přez koleno, když už to stejnak jednou nevyšlo. Celkem by mě zajímali názory. Co se týče priorit, hodnot a zájmu nemáme sebemenší problém se sladit, to samé s názory na výchovu atd, toleruje že některé věci chci až po svadbě, takže z tého strany taky vítr nefouká. Jediné co tam překáží, je můj psychický blok, že „to prostě nejde“ a pochyby jestli je to podle Boha (samo, že jako křestan nechci dělat nic, co by se mu nelíbilo) a samozdzřejmě nátlak ze strany mých věřících přátel.
Já doufám, že pořád ještě čte
. Samozřejmě, že nevěřící kluk může být právě tím pravým pro tebe, ale ve smyslu, že ho přivedeš k víře. On to nebude „psychický“ blok. Např. při křtu dítěte slibují rodiče, že ho budou vychovávat ve víře. Oba! A i když on bude tvou víru tolerovat, stejně nebude splňovat to, co se od něj chce. Když budete věřící oba, budete jeden druhého utvrzovat ve víře, budete poznávat společně. Bojím se, že s nevěřícím partner půjdeš v otáce víry úplně sama. Měli by jsme mít tendenci prohlubovat svou víru, během života se učit a učit více milovat atd… a právě si nejsem jistý, jak ti bude pomáhat nevěřící člověk. Tolik odemě.
Ahoj, já si myslím, že nevěřící partner absolutně není problém, nebo alespoň v případě, který jsi popsala ty. Co se týče toho, že „ho přivedeš k víře“, tak si myslím, že to ani nejde. Nikdo od tebe nemůže očekávat, že partnera přivedeš k víře. Podle mě nejde nikoho násilně přitáhnout k víře. Mám za to, že v těchto případech(vztah veřící a nevěřící) zahraje svou roli zvědavost a pak už jen záleží na připravenosti partnera, jestli Boha přijme, jestli uvěří. Kdyby kvůli nátlaku začal chodit do církve, neznamená to automaticky, že uvěřil, ale možná budou mít tvý věřící přátelé pocit zadostiučinění. Ale je tu otázka toho, jestli by byl ochoten to pro tebe/vás udělat. A pak také, jestli bys dokázala stát za svým partnerem i ve chvíli kdy by to udělat nechtěl. Jestli bys dokázala ustát své věřící přátele. Nevím o jak velkém nátlaku mluvíš, ale každopádně ho nechápu. Jak v dnešní době někdo může zakazovat vztahy. Vždyť už přeci nejsme ve středověku. Spíš by tě měli podporovat a pomáhat ti, hlavně duchovně.
Když vememe v potaz děti, tak se vzásadě jedná o tentýž problém-uvedení člověka do církve. Nevím, jestli je lepší se narodit do rodiny věřících, nebo uvěřit nezávisle na okolí, ale osobně dávám přednost tomu, když si člověk Boha hledá sám, má touhu jít za Bohem, není to jen následování např. rodičů.
Tak si teď říkám, že jsem ti v tom tvém dilematu asi moc nepomohla…je to prostě otázka názoru. A ty se musíš rozhodnout sama, co jsi a nejsi schopná zvládnout. Nakolik jsi silná. Držím palce při rozhodování. Kdyžtak se ozvy jak to dopadlo, popř. jak se to vyvíjí.
Zaujalo mě „zakazování vztahů“. Co přesně tím máš na mysli. Tenhle článek vyadřuje můj názor, popř. doporučení, ale rozhodně to není zákaz
Existuje přece svoboda 
. Nejsem si jistý, zda by tě měli věřící podporovat v tom, že chceš „žít?“ s nevěřícím… Myslím si právý opak. Že ti starší, moudřejší věřící ti právě chtějí poradit a podpořit tě, ale třeba ví, že tudy cesta nevede.
Co se týče dětí.. Nevím co by se třeba stalo ve dvojici věřící/nevěřící když by se dítě zeptalo: Proč s námi tatínek nejde do kostela. Nebo proč není pokřtěný..?
Rozhodně však nemá cenu >>lámat< < cokoliv přes koleno. Jediné co ti mohu poradit je, aby sis prosila o to, aby ti Bůh ukázal cestu
.
Záleží jen na tobě jak se k tomu postavíš. Chápu tvé věřící přátele. Ale nemyslím si, že by ses měla příliš upínat na jejich rady. Pokud to jsou rady užitečné, je třeba se nad některými zamyslet – ale ne si je hned osvojit, protože oni ví nejlépe jak a co. Vede to k zanikání svých vlastních názorů a k tomu, že se necháš vést ostatními a ne Bohem. Jen Bůh ti dá správnou odpověď. Myslím si, že by tě tví věřící přátelé měli spíš podporovat hlavně ve víře a mít radost, že jsi šťastná. Tímto způsobem můžeš na ledacos přijít. Bůh ti určitě lásku odpírat nebude, Bůh chce abys byla šťastná a hlavně abys s ním dosáhla spokojeného a vyváženého života. =o) Takže pokud s tím klukem cítíš vzájemnou lásku, nemyslím si, že by něco bylo špatně. Pokud se opravdu budeš držet Boha, později zjistíš jestli jsou mezi vámi nějaké velké překážky, které vám brání v pokračování „bezproblémového“ a harmonického života. Přeju hodně štěstí !! =o)
Ahoj Vašku, chtěla jsem spíš komentovat dotaz slečny… s tebou asi na tohle téma debatovat nebudu, jelikož oba máme svůj docela vyhraněný a pevný postoj… Co se týče zakazování…to patřilo k tomu, že psala o nátlaku ze strany věřících přátel.
Dál si taky myslím, že přátelé jsou od toho aby tě podporovali…
Nejlépe se člověk poučí z vlastních chyb, a že zakázané ovoce nejlépe chutná… Díky a čau:)
P.S. To poslední souvětí z tvého komentáře jsem nepochopila…to je na mě? asi ne, že? A tvoje citace dítěte mě opravdu dost pobavila…mam dojem, že jsi nikdy neslyšel jedinej dětskej dotaz…určitě se děti nezajímají o pokřtění nebo nepokřtění otce…;)
Nelámat přes koleno jsem myslel obecně.. cokoliv se láme přes koleno většinou není ideální, je to zbytečně extrémní atd…
S dětmi jsem zatím moc v kontaktu nebyl v porovnání s tebou, ale logicky mohu usoudit, že každé dítě dosáhne věku, kdy se zeptá.
To Vašek: Co se týče dětí, řeknu jim, že i tatínek má svobodnou vůli
jak moc Boha vážně bere. Jinak děkuju ti za tvůj blog. Myslím si, že je určitě užitečný a skoro jediný svého druhu. Je dobré kromě teologie objevit na internetu i názory ostatních křestanů 
To all: Děkuji za vaše příspěvky. Možná se to nezdá ale pomohli mi.
Jinak po dlouhém uvažování jsem se rozhodla, že se od svého partnera nebudu násilně odtrhávat, ale nechám to „vyhnít“ s tím že posílím svůj modlitební život a chození do církve. Jestli mě Bůh má fakt tak moc rád, tak mě podle mne nechá narazit na případný hřích velice brzo. Takže kdo ví jak to nakonec skončí. Každopádně alespon budu mít tuto kapitolu uzavřenou a budu se moc citově navázat na případného budoucího křestanského partnera. Další dva roky nucení a zkoušení se zamilovat už mi přijde hloupé.
Jinak co se týče církve: Nechci ze sebe dělat naprosto bezchybného křestana (to opravdu nejsem ani trochu
), ale pomoc mé hříšné duši se dostala taková, že jsem jí fakt nečekala. Utnutí kontaktů atd. Nechci to rozebírat po internetu, co přesně se stalo (stejně by to byl jenom jednostranný pohled), ale myslíte si, že je vůbec církev, která by takové chování tolerovala? (Chápu rozdíl mezi tolerancí a schvalováním!) Resp. Byli v ní lidi, kteří by se se mnou alespon bavili? Myslím si, že by kvůli tomu bylo hloupé zahodit mnou snahu chodit do společenství.
Zdravím. Tak doufám, že už jsem narazila na tu správnou stránku,ta předchozí asi už dofungovala a na ni navazuje tato.No…….jsem
)nevěřící neateista, to jsem přesně já. Mám sama pro sebe krásnou víru v Boha, věřím v lásku, ve svou rodinu a své přátele. Někdy můžu říct, že mám krásnější víru, než všichni ostatní věřící. Nevěříte? Ve svých 31 letech jsem začala žít se svým věřícím klukem. Znali jsme se dlouho a strašně jsme se do sebe zamilovali. Máme nádherný vztah, i když máme každý svou víru. Ale cestu víry máme společnou. Věřím v to své krásné, chodím do kostela, jsem čekatel na křest. I přesto, že se na mších nebiju v prsa, neopakuji stále růženec, přesto věřím. A Bůh má rád všechny přece. I ty, kteří jdou do kostela, pomodlí se svou modlitbou a jdou zase domů. Zjistila jsem, že my věřící, kteří máme svou víru umíme v kostele lépe prožívat celou mši než ti věřící, kteří ji berou rutinně. Já věřící svým způsobem konám dobré skutky. A tak jsem v kostele pustila sednout klasicky věřící-nepoděkovala. Stála jsem v uliččce, a málem mě srazil chlap, který bral útokem kněze nabízející oplatku-neomluvil se. Podala jsem paní, která měla na vozíčku maminku, obrázek svatého, který ji upadl-byla nepříjemná. Tohle je víra klasicky věřících? Vždyť jsem lepší, já věřící po svém. Podávala jsem v kostele slečně ruku, abych jí řekla. „Pokoj Vám“-nepodala mi ji. Protože jsem celou dobu v kostele seděla. A vy se tu dohadujete, zda může žít věřící s nevěřícím. Může! Mám věřícího přítele. Místo výletů chodíme do kostela v neděli, svatbu budeme mít v kostele, protože jiná varinata není. My nevěřící a věřící svým způsobem jsme tolerantnější, než vy klasicky věřící. Přesto Vás přes tu sobeckost milujeme. Víra mi dala mnohé. Rozeznávat dobro a zlo a ukázala mi cestu tolerance, pokory, skromnosti a lásky. Dala mi přítele, protože díky víře byl jiný, než ostatní chlapi tohoto věku ( i když je všechny nehážu do jednoho pytle). A řekla bych, že díky mé víře po svém, si mě přítel váží ještě víc.
A děti? Řešili jsme to. Budou s námi chodit od malička do kostela. Povedeme je ve víře. A pokud si najdou tu svojí, nebudeme jim bránit. Vźdyť máme s přítelem taky každý jinou víru, i když se společnou cestou. Budeme děkovat za to, že jsme se sešli u jednoho stolu, že jsme zdrávi, že máme přátele a co na talíři. Budeme mít svou modlitbu a Pan Bůh bude určitě rád. Nepotřebujeme k tomu odříkávat Zdrávas, sv.Kryštofa. A pokud se ty naše děti rozhodnou, že ten Zdrávas chtějí odříkávat, nebudeme jim bránit. Bude to jejich cesta. A tak to Bůh určitě chtěl. Snad jste mě pochopili. Chtěla jsem vším říct, že i když má člověk svou vlastní víru, své vlastní modlitby, které má určitě svým způsobem každý, i třeba ateista, aniž by o tom věděl, dokáže žít s věřícím, který má ve svém životě svůj Otčenáš, své Bohu díky a amen. Protože stejně se všichni na té jediné cestě potkáme.Jen někdo na té své cestě použije jiná slova.
V mnoha bodech s Vámi souhlasím!
. Pochopitelně je špatné brát víru jako rutinu, ale to je bohužel problém asi všech věřících, kteří věří odmalička. Tak nějak věří a na druhou stranu si ani plně neuvědomují v co věří, protože prostě věří.
Jak říkáte: „Máme nádherný vztah, i když máme každý svou víru. Ale cestu víry máme společnou.“. To je přesně ono – máte společnou cestu víry a o tom to přesně je. Dohodnete se, že povedete své děti ve víře a to oba, jednotně, společně. Tak to přesně má být. Vždyť to je dobré!
Bohužel, tak jako jsou lidé dobří a špatní, stejně tak jsou na tom věřící. To, že je někdo věřící automaticky (bohužel!) neznamená, že je dobrý člověk. Naopak i nevěřící může být dobrý, ba i lepší, než věřící.
Děkuji za Váš komentář
Ahojky
. Přečetl jsem řádně všechny komentáře a musím říct, že jsou velice zajímavé 
.
(i když svoji víru v Boha jsem měl pořád). Po asi ročním povídání na zájezdech(byl jsem zaměstnán v profesionálním pěveckém sboru)o Bohu a biblických textech při jedné naší rozpravě o přijetí Ježíše mi něco řeklo:“Teď nastal ten příhodný čas přijmout. Udělej to 
.“. Kamaráda jsem ihned přerušil a řekl, že chci před ním(za jeho svědectví) přijmout Ježíše. Sklonil jsem hlavu do jeho klína a opakoval, co mi říkal. Vyznal jsem se ze svých hříchů, že jich lituji a že si přeji, aby byl mým Pánem. To, co následovalo, se nedá popsat slovy, ale najednou jsem pocítil obrovskou Lásku ve svém srdci a rozbrečel se jako malé dítě. Takovou sílu lásky jsem do té doby nikdy nepoznal(vyjma obdobných pocitů při zpěvu duchovních skladeb, nemuseli to být přímo chvály+při vstupu do některých katolických kostelů a budov letničních církví). Je to nádherný pocit cítit živého Boha ve svém srdci.
. Prostě nádhera 
. Následný křest ve vaně už jsem necítil nic, ale to prý ani cítit není.
.
.
. Hned mi naskočila fráze:“Miluj(respektuj názor) bližního svého.“:-). Kde byla ta láska a pochopení silně věřícího člověka 
??? Tato reakce se Bohu asi dvakrát moc nelíbila 
. Mrzelo mě to.
. Pardon 
DD. Otázka do placu 
. Proč je Bůh tak krutý a ten, kdo nežije v Jeho jménu nemůže kráčet po Jeho boku. Cožpak my jako lidé známe každého svého bližního? A navíc, proč by měl člověk trpět na věčném plameni, když jej stvořil k obrazu svému a dal mu svobodnou vůli??? Teze, že buď mě přijmeš nebo já Tě zavrhnu mi moc spravedlivá a láskyplná nepřipadá 
.
. Tohle vše sem, do této diskuze, nejspíš nepatří, ale i tak děkuji za to, že jsem zde mohl vyjádřit svůj názor a že si jej třeba někdo přečte nebo zareaguje dál 
. Přeji všem pěkný život naplněný láskou a spokojeností 
. Mějte se :-***!!! Bůh v nás nechť nám všem požehná 
. Věřícím i nevěřícím 
. Páčenko 
.
S otázkou víry jsem měl problém odmalička. Vždy jsem se považoval za věřícího člověka, ale protože jsem velice senzitivní, tak ve většině kostelů jsem se necítil vždy dobře(hlavně katolických:-().
Před dvěma lety jsem se setkal v práci po asi pětileté odmlce s věřícím klučinou. Neustále do mě hustil biblické texty, ale jeho podání mi přišlo povýšenecké, takže mě to spíše odrazovalo
Po asi měsíci jsem přijal Ducha svatého a to bylo ještě intenzivnější
Ale s jednou věcí mám dodnes problém. Vstup do nějaké církve(viz velice hezký příspěvek Maky). I když Bible mluví jasně. Samotnou ovci sežerou vlci. Ale která církev je ta správná, když většina z nich se oddělila od té původní(katolické), v které již opravdu(až na vyjímky)není živý Duch svatý(potažmo Bůh). Touha po moci, uctívání svatých(z Boží vůle nebo z vůle či pýchy člověka?).
Obecně jsou mi bližší letniční a protestantské církve. Ale nebylo by lepší, kdyby lidé, kteří jsou v „odtržených“ církvích ukázali cestu lidem v katolické církvi? Obecně to asi není možné, protože jsme jen lidé, ale kdyby to možné bylo, tak by Bůh byl asi nejspokojenější
Takto musí být velice liberální a být napojen svým Duchem, nikoliv sluchem, pouze na církve, kde to lze
A ještě malá poznámka. Ten klučina, když jsem mu řekl, že se zatím na vstup do církve necítím, tak mi na to odpověděl, že se spolu tedy nemáme už o čem bavit
Pak ještě jeden postřeh
No nic
Vašku, ty jsi v nějaké cirkvi
? Děkuji předem za odpověď 
.
A pak ještě jedna poznámka
. Proč Bůh dává jen jeden život? Co říkáte na reinkarnaci a učení duše ve více životech? Nebylo by to logičtější? Dát šanci několikrát, než se naučíme žít s ním v harmonii? A pak. Máme opravdu svobodně myslící duši nebo se vše děje podle jeho plánu 
DD??? Já zastávám ten první názor. Hodil nás do „pekla“, aby se naše dušičky učily a navrátili se k Němu. Pokud se do toho „pekla“ rozhodneme jít, nebrání nám v tom, protože skrze nás poznává sebe(v dobrém i špatném). On je všechny duše v něm obsažené a my všichni jsme obsaženi v něm, tj. všichni jsme dílky základní duše Bůh 
.
Co vy na to
? A teď už opravdu papa :-***.
Přečíst všechny komentáře je už docela dost dobrý výkon
Povýšenecké přednášení biblických textů… chápu a můžu říct, že jsem se s touhle neblahou činností také setkal
To co popisuješ dále je úžasné. Upřímně říkám, že tak trochu závidím, když si prožil něco takového.
Vstup do církve.. Obecně mohu říct, že jediná „správná“ církev je právě ta původní, Katolická církev (http://www.cirkev.cz/). Ostatní církve už jsou takové přizpůsobené podle toho jak člověk chtěl..
Píšeš: „Ale nebylo by lepší, kdyby lidé, kteří jsou v „odtržených“ církvích ukázali cestu lidem v katolické církvi?“ Toto lze říci i opačně
, takže co je správné? 
Bohužel, nejsem v tomhle směru dostatečně vzdělaný abych ti mohl říct, že katolická církev je správná protože v Bibli se píše… a je to opodstatněno… atd… Jediné co se mi právě vybavuje je: Ježíš řekl Petrovi: Ty jsi skála a na ni vybuduji církev… a papežové jsou pokračovatelé Petra… takže asi tak 
.
S tím klučinou.. že se nemáte už o čem bavit. Jeho postoj jistě nebyl v tu chvíli nejsprávnější, bohužel. Byla to chyba. Na místě by byl spíše projev pochopení než takovýhle, svým způsobem, nátlak.
Bůh rozhodně není krutý. Právě čtu knihu od Alana Vincenta – Dobrý boj víry (velmi doporučuji tuto knihu) kde mi velmi zajímavým způsobem osvětlil různé skutečnosti, které se mi také zdály kruté. Bohužel, jsou to jen zdání na první pohled. Když dané problematice porozumíme, zjistíme jak skvělé řešení nám Bůh nabízí.
Konkrétně k: „..kdo nežije v Jeho jménu nemůže kráčet po Jeho boku“. To se mi zdá logické, ale možná nechápu přesně jak jsi to myslel. Když nežijeme v Jeho jménu, tedy se k němu nehlásíme, proč bychom měli mít možnost jít po Jeho boku? Buďto říkáme: Ano Ježíší, chci jít s tebou, ve tvých šlépějích. Nebo prostě nejdeme. Nevidím tam jinou možnost…
Dále: „Teze, že buď mě přijmeš nebo já Tě zavrhnu mi moc spravedlivá a láskyplná nepřipadá.“ Vzhledem k tomu, že jsou jen dvě mocnosti – dobro a zlo, tak asi jiná možnost opět není
. Vždyť o nás ďábel vede úžasnou a krutou bitvu.
Já jsem v Římskokatolické církvy, tedy v té „správné“
jak jsem výše psal. Ale co se týče výběru církve: Po přečtení zmiňované knihy sem nabyl názoru, že stačí dospět k velmi dobrému úzkému vztahu s Bohem a on nás už navede kam bude potřebovat 
.
Proč dává Bůh jeden život
Jak ti na to mám odpovědět? Řekl bych, že kdyby jsme poznali nebe nebo peklo tak už by se nám druhý život žít nechtěl.
Díky za tvůj objemný komentář. Snad jsem ti odpověděl dostatečně
Taková otázka.. Donedávna jsem nevěděla „co vlastně chci“ Stála jsem na rozcestí skoro přes rok, ale teď už to vím.. Chci se stát věřící. Potřebovala bych pomoct. Modlím se před spaním, dalo by se říct, že už „jsem věřící“, ale bohužel neví o tom okolí protože mí rodiče teda hlavně táta je ateista
chystám se vkročit tam, kam chci a vím že je to pro mě jediná správná volba.. Nemohla jsem doteď chodit do kostela.. Ale chci to všechno změnit, potřebovala bych vědět, JAK se stát oficiálně věřící a za jak dlouhou dobu se jí můžu opravdu stát? Budu ráda, když mi někdo z vašich řad odepíše 
děkuji moc…… Klaris
Je krásné, že se chceš stát věřící
. Co budeš oficiálně potřebovat se dozvíš od jakéhokoliv kněze v kostele 
. Jinak základní věci římskokatolické církve jsou: Křest, sv. přijimání, svátost smíření. Dále by jsi měla znát základní modlitby, tedy především Otče náš.. a další modlitby. Nevím kolik ti je let a zda máš možnost, ale pokud by to šlo, mohla by jsi chodit na náboženství – tam ti kněz nebo ten, který vede náboženství řekne detailně všechno co s vírou souvisí 
. Pokud vůbec nevíš jak začít, jdi do kostela a po mši nebo před mší sv. řekni knězi že se chceš stát věřící nebo že chceš chodit na náboženství. Jinak doporučuju hodně číst na internetu třeba http://vira.cz/:). Doufám že jsem tě trochu nasměroval. Kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, rád odpovím 
.
Základní modlitby znám.. Modlím se i před spaním, pomáhá mi to lépe usnout
.. Jinak je mi 20 let 
Jsem ráda, že jsi napsal. Pročtu si to… Děkuju moc, 
Ahoji..
jen jsem se ještě chtěla zeptat jak dlouho trvá příprava na křest? Není to nějak dlouho doufám 
protože opravdu o tom přemýšlím už dlouho, a čekat další dlouhý čas než budu moci být plně věřící 
to mě děsí 
.. Prosím naaaapište někdo.. Jinak do kostela chodím, znám modlitby, nic mi nedělá problémy, jsem plně „oddaná“ .. jen ten křest 
Kuju moc , Klaris
Příprava na křest trvá zhruba rok. Je to takhle dlouho protože se musíš dozvědět co vlastně přijímáš. Tato doba také potvrdí, že máš opravdu zájem. Že to není jen tvoje chvilková nálada, že se chceš nechat pokřtít
. Nebuď kvůli tomu smutná, pokud jsi čekala, že je to třeba jen měsíc… Cesta víry je dlouhá a nic není hned. 
Ahoj
Dnes jsem byla po mši za farářem. Ptal se mě jakou církví bych chtěla být pokřtěna. Je mezi katolickou, evangelickou atp. nějaký rozdíl? A Když dejme tomu přítel by byl katolík, a já evangelička bylo by to jedno nebo raději když jsou oba při stejné církvi? 
Jinak ten farář mi říkal že to záleží pouze na mě jak dlouho bude trvat příprava na krřest.. že to může být 2 měsíce nebo i rok…….. Napiš prosím jak je to s tou církví … Děkuju moc:-) Klaris
Katolíci berou za jedinou správnou římskokatolickou…:D Rozdíl tam určitě je a to hlavně v přístupu k víře. Katloíci mají spoustu věcí jako jsou modlitby(růženec, …) svaté, Pannu Marii, … prostě spoustu věcí, které protestanti nepraktikují… co se týče historie, protestantské církve vznikaly za a po době husitské (možná bys mohla něco vědět – husitské války vedené proti rozmařilé, pokrytecké církvi)
a hlavně evangelíkem tě nedělá to, že se u nich necháš pokřtít… je to přesvědčení, přístup k víře… Přijde mi ten tvůj dotaz poněkud zvláštní… ale asi jsem tě jen dostatečně nepochopila 
Co se týče křtu… je to asi stejné… můžeš se připravovat rok nebo míň. Moje příprava trvala něco přes 2 měsíce. Nevím jak je to u katolíků, ale já jsem si mohla vybrat, kde bych chtěla být křtěná.
No, nemůžu říct : Hele, protestantské církve jsou lepší,nech se pokřtít u nich. Spíš bych to řešila z pohledu toho, kde jsi uvěřila. Jestli u katolíků, nevidím důvod proč se nechat křtít někde jinde
No, ale kdyby ses chtěla podívat jak to vypadá v protestantské církvi, najdi si nějakou ve svém okruhu a v neděli se zajdi podívat:) Minimálně zajímavá zkušenost:) Měj se hezky:)
Jako jediná správná uznávaná se bere římskokatolická církev. Ostatní jsou obecně řečeno novější. Jsou tam různé rozdíly. Bohužel zrovna nemám čas odepsat ti podrobněji ale můžu říct jen hledej. Já sám ti však doporučuji římskokatolickou církev (ve která pochopitelně jsem i já
). Je největší a nejrozšířenější 
.
Docela by mě zajímalo, kdo řekl, že římskokatolická církev je ta jediná SPRÁVNÁ!!! Myslím, že tu trochu mystifikuješ… Trocha tolerance a respektu vůči ostatním církvím by neškodila…
PS: Jestli jsem si to vzala moc osobně tak se předem omlouvám, ale nemůžu jinak!
Ano, řekl bych že si to bereš moc osobně. Citoval bych Matouše 16,18: „A já ti pravím, že ty jsi Petr (skála); a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Papež je samozřejmě následovníkem sv. Petra. Tolik odemě k tématu. Nechci se na toto téma bavit protože opravdu prakticky neznám ostatní církve a vyvolávat spory nechci. Díky
[...] jsem si přečetl článek ze stránky Blog věřícího o tom, zda-li být či nebýt s partnerem či partnerkou, která nevěří v Boha. Tento článek [...]
Koukám, že už mi tu někdo dělá reklamu
Vašku, zkus vnímat svoji víru trošku konstruktivněji. Není tu od toho, aby Tě svazovala.
Více na http://www.phate.honsa.eu/1550
PHATE