Jste v práci – stres. Jste ve škole – stres. Jedete autem, staráte se o rodinu, vyděláváte, učíte se, zařizujete a při tom všem jste nervózní, plni obav a strachu co bude dál. Každý má v životě to své. Ten zatracený stres, nervozita a obavy. Způsobují nám další potíže. Někteří se nemohou ani najíst, protože náš milý stress se zase činí.

Říkal jsem si: „Jak s ním bojovat?“. Po čokoládě jsem měl akorát o trošku lepší náladu, ale to bylo asi vše. Zacvičil jsem si. Říká se přeci, že je dobré ve stresovém období cvičit, nebo se alespoň trochu pohybovat. Opět nálada o kapku lepší, ale mysl nadále plná nepříjemných myšlenek a obav. „Nenaděláš nic“, říkal mi kamarád. Tak jsem se tedy stresoval dál. Stresové situace jsem překonal a šel dál.

Dál..
Překonal jsem jednu situaci, přišla druhá. „Ne, takhle se mi to nelíbí“, rozhodl jsem se s tím něco dělat. Popovídat si s někým mi nějak výrazně nepomůže. To jsem měl už vyzkoušené. Přišla spásná myšlenka. Jaká asi byla? Samozřejmě, že kostel, modlitba .. zkrátka s problémy především k Bohu. On mi s nimi pomůže. Když nepomůže, ukáže mi alespoň smysl mých problémů. Vyrazil jsem tedy do kostela…

Do chrámu Božího..
Chladná rukojeť kliky mi zchladila ruku na svou „kostelní“ teplotu. Zabral jsem a mohutné okované dveře se pootevřeli. Dýchl na mě chladný vzduch plný tajemství. Vešel jsem. Po pravé straně na zdi jsem našel nádobku se svěcenou vodou. Pokřižoval jsem se a zamířil uličkou mezi lavicemi dál. Došel jsem do středu kostela. Mé kroky zde utichly. Rozhlédl jsem se kolem. Andělíčci, obrazy a výzdoba. Působilo to na mě spíše jako naleštěné cetky než jako výzdoba.
Pohlédl jsem směrem k svatostánku. Určitý pocit respektu mě donutil pokleknout. Kdo je ten, komu byl postaven tenhle kostel? Stojím tu vlastně před absolutním vládcem, jen ho nevidím, ale on vidí mě. Pomalu jsem se zvednul a sedl si do lavice. Začal jsem modlitbou Otče nás.. Než jsem v duchu poříkal celou modlitbu, naplnil mě kostel svou atmosférou. Dech i tep se zpomalil. Připadal jsem si v tu chvilku jako v jiném světě. Přitom mě dělila pouhá zeď kostela od běžného ruchu města. Poprosil jsem o mojí životní situaci a její řešení. O mojí cestu dál. Aby řídil moji životní pouť a ne já. Neudělal jsem ze sebe loutku, ale nástroj. Zní to zvláštně, já vím. Výsledkem této prosby je pravděpodobně tenhle blog. Nic extrémního jako hlásání víry po ulicích měst a vnucování se. Zůstal jsem v kostele ještě po dobu mše svaté. Šel jsem samozřejmě i k sv. přijímání. Mše sv. skončila, kněz řekl: „Jděte v pokoji“ a já se dal na odchod. Vyšel jsem před hlavní vchod, nadechl se čerstvého vzduchu a připadal jsem si jako někdo, kdo má víc, než ostatní. Jasně, byl jsem u svatého přijímání, tak ještě aby ne! Byl jsem posilněn duchovně tak silnou hodnotou… Problémy zde pořád byly, ale já cítil kdo za mnou stojí. Bůh je mým ochráncem a vůdcem. Nějaký osud, štěstí nebo neštěstí na mě nemá absolutně vliv. Existuje jen co Bůh chce. Dopustí na mě, co uzná za vhodné. Když zemřu, zemřu pro něj.

Byl jsem klidný. Na tváři lehký úsměv a v duši pokoj. Nepotřeboval jsem mluvit s lidmi. Jen jsem šel po svých s očekáváním co bude dál..

Jelikož jste možná podle názvu článku čekali písničku Laurent Wolf feat. Eric Carter – No Stress, tak tady je:

[dailymotion id=k1FyJiKM19sSTFxfxh]