Před pár dny jsem si říkal: „Je nádherné, mít se dobře.“ Opakuji si: „Mám se dobře!“. To je perfektní. Po dlouhé době, konečně! Když mě za nějakou tu dobu opustilo moje počáteční veselí z uvědomění si skutečnosti,
že jsem šťastný, přemýšlel jsem. Je mi dobře – a? A co?

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.