Tentokrát pro vás mám krátký výtah z konverzace s mojí spolužačkou den po našem maturitním plese. Chci na něm demonstrovat, jak je člověk sám o sobě slabý a svým způsobem bezmocný. Nemůžeme změnit účinně sami sebe.
spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?
já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život
.
spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.
já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.
spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.
já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.
spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..
Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..
Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:
„Miluj bližního svého, jako sám sebe“
„Miluj i své nepřátele“
To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.
Vašku, musíš všemu dávat „vyšší“ perspektivu? (Odpovím si sám: Ano, vím, že musíš…)
Slečna je prostě melancholičtější a dalo by se snad i říci, že není ještě úplně vyzrálá, ale to je přece naprosto normální. Takovýhle pocity prostě někteří (ne všichni) mají a s Bohem to má pramálo společného.
Dokud si člověk neuvědomí svoje místo na Zemi, svoji roli, kterou tady každý z nás má, tak těžko pochopí sám sebe a těžko přijme realitu, tj. fakt, že všechno je pomíjivé. Stejně tak jako určité okamžiky nebo život. Žiji život nejlíp jak umím, protože vím, že jednoho dne zemřu, Země mě stráví během chvilky, ale budou tu moje děti. Prostě přijmu realitu, ten okamžik je pryč, ale jak říkáš, mám vzpomínky.
Rovněž se – na rozdíl od Tebe – domnívám, že do značné míry lze změnit sám sebe. A Bůh? Ten je tu tak nějak navíc…
To byl komentář věčné opozice
PHATE
Rozhodně není člověk slabý! Je tak slabý, jak si připadá…
Abych citoval přesně „It´s not necessary to be strong, but to feel strong.“
A pokud dovolíš jednu věcnou poznámku, chceš-li oslovovat určité skupiny lidí, oslovuj je přesně. Neříkej lidé jsou slabí, protože to není pravda, ale když řekneš/napíšeš někteří lidé jsou slabí, k tomu není co vytknout.
Víš o co mi jde? Přenášíš svůj kříž na jiné a de facto jim říkáš, že jsou slabí bez Boha, což nemusí být pravda.
Jde žít s Bohem a rozhodně jde žít stejně i bez něho. Což je věc, za kterou budu vždy „bojovat“.
PHATE
Neber to prosím jako urážku, to bych nerad, nemám důvod tě urážet, ale už ti na to nebudu odpovídat, protože to je pro mě ztráta času. Necítím už potřebu před tebou obhajovat svou víru.
Lidé jsou slabí. Nezměníme si sami ani náladu, ani si nevybereme koho budeme mít rádi. Kde vidíš nějakou sílu? Bereme to co je a přetváříme to. To je síla? Kdybych uměl někoho potěšit, když je smutný. Pak bych se snad mohl nazývat silným. Nemáme absolutně žádnou moc, jen tu která nám byla dána. Všechno je slabé v porovnání s Bohem.
Souhlasím s tvým výrokem že jde žít s Bohem i bez něj, ale nesouhlasím s tím, že je to stejné. Předpokládám, že jsi to nikdy nevyzkoušel, žít s Bohem
, ale to ti nechci v žádném případě vyčítat, stejně tak jako mě nemůže nikdo vyčítat, že jsem nezkusil drogy.
Fakticky lidem říkám, že jsou slabí bez Boha
. Podívej se na židy, jednou jim Bůh požehnal a stále jsou na světě. Nikdo, ani Hitler je nedokázal zničit. Ano, lidé jsou slabí bez Boha.
Nemohu souhlasit. Lidé jsou sami o sobě velice silní, stejně jako zvířata. Ta jsou natolik silná, že Boha nepotřebují vůbec.
Žít s Bohem nebo bez, to nikdy nemůže být stejné. Život bez Boha je absolutně ryzí, život s Bohem je jen život s utkvělou neracionální představou, založenou na ničem, které podřídíš všechno, což Ti může pomoct anebo také ne. Je to jako když věříš, že píchnout se tužkou do oka Ti pomůže. A tak se píchneš. A může Ti to přesvědčení pomoct stejně jako placebo, ale zrovna tak nemusí. To je totiž otázka „víry“. Můžeš se cítit s tužkou v oku dokonce silnější, ale je to jen Tvoje představa, Tvůj sen a Tvoje přání. Víc nic.
Člověk bez Boha není slabý, Vašku.
Těším se, až se mi jednou Bůh zjeví omotanej v prostěradle a aramejsky prohlásí „sorry lidi, já to totálně zvoral.“
Mám totéž, co Ty; jistotu v obrovském soukolí, snažím se chovat slušně a vést dobrý život. Žiji podle přírodních principů a pravidel starých miliardy let. Bůh nehraje absolutně žádnou roli, nejspíš proto, že nikdy nebyl, není a nebude.
Naše debaty postrádají smysl, každý máme mysl založenou na něčem jiném; já na racionalitě, Ty na snu. To je to, proč nikdy nenajdeme společnou řeč.
Nezbývá než doufat, že svého Pána nezklameš a přitom nezradíš sám sebe.
Přeji Ti do života vše dobré.
PHATE
Nebudu zesměšňovat tebe ani život jaký žiješ, ani to, v co věříš.
Bohužel nemáš to, co mám já.
Já ti přeji, aby byl tvůj postoj k životu 100% jistý a neměl si žádné pochybnosti. Aby si našel cestu, o které budeš neochvějně vědět, že je to ta pravá a nic tě neznejistí.
VašekS
Ahoj Vašku, je zvláštní jak mají někteří nevěřící pořád potřebu nás věřící přesvědčovat o svojí pravdě. Jsem věřící a žiji v pohodě mezi nevěřícími a toleruji je, snažím se je mít ráda takové jací jsou. Ani já nejsem dokonalá, to vím moc dobře. Ale necpu jim pod nos to v co věřím já.
PHATE píše „Nezbývá než doufat, že svého Pána nezklameš a přitom nezradíš sám sebe.“ Z toho je jasné, že nemá ponětí v čem je podstata křesťanství. Protože křesťan si má uvědomovat denně v čem zhřešil a zklamal svého Pána, Krista, protože jenom když si to uvědomím, tak jsem schopná Ho prosit o odpuštění, které se mi od něj dostane. A toto vědomí mě postaví druhý den ráno na startovní čáru mého života plnou síly a odhodlání být tento den ještě lepším člověkem.
Děkuji Ti za komentář. Ano, měli bychom každý den zkoumat náš vztah s Pánem, tak jako zkoumáme běžné přátelské vztahy. Abychom Pána nezklamali den co den jednou opakující se chybou. Vždyť i v Písmu se píše: Zkoumejte, co se Bohu líbí. Bohudíky