Proč se musí člověk, který chce jít za Bohem, odpoutat od tohohle světa. Odepřít si některé pozemské radosti. Jde do kláštera, aby ho nerušil svět okolo. Snaží se, nevidět jen sebe a možnosti pro svůj prospěch. Vnímají, co ostatní ani netuší. Bůh je skrytý. Musíme se soustředit, abychom ho vnímali. Dnes mě napadl takový příklad na kterém lze toto ukázat.
Je to jako když chceme nahlédnout do výlohy nějakého tmavého obchodu. Ve výloze zprvu, tak jako v životě, vidíme nejdříve jen sebe. Svůj odraz ve skle. Soustředíme se na sebe. Postupem doby, jak dospíváme, zjistíme že to není všechno – soustředit se jen na JÁ. V odrazu skla výlohy tedy také vidéme zprvu jen sebe, ale když se pokusíme vidět více, zjistíme že i za odrazem skla něco je. Problémem dnešní doby je, umět se zastavit. Nehnat se pořád za nečím, co nás stejně nikdy neuspokojí. Abychom uviděli a rozpoznali co se za výlohou skrývá, musíme přijít až k tomu sklu, zaclonit si výhled, aby se nám neodrážel okolní svět, ani naše já a teprve potom uvidíme, jaký poklad je zde. Stejně tak ve víře, musíme se vzdát některých potěšení, musíme si zaclonit všechny ty krásy
světa kolem nás, musíme se přestat soustředit na okolní ruch a také nesmíme zapomenout na umění se ztišit a zastavit. Potom teprve když odcloníme toto vše, uvidíme Boha. Bůh je za výlohou, nabízí se všem, všichni ho míjí, ale jen málokdo přijde, zastaví se u něj a pozná ho.