photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

Život každého z nás doslova hýří problémy a překážkami. Občas se najde nějaký větší problém, který nás trápí a my se ho snažíme usilovně vyřešit. Čím složitější a obtížnější problém je, tím víc ho chceme už už překonat aby nás dále netížil. Chceme! Proto řešení problému upřednostňujeme před ostatními záležitostmi. Sám na sobě jsem vypozoroval chybu, které se často dopouštím…

Namísto toho, abych při řešení problému více věřil Bohu a prosil ho o pomoc, radši se spoléhám na vlastní síly. Překážka mě totiž tíží natolik, že se v mém žebříčku priorit dostane mnohdy až na první místo. Když se snažím vyřešit jeden konkrétní, pro mě důležitý a neodkladný problém, musím se koncentrovat jen na něj. Cokoliv jiného jde stranou. Jenže mnohdy šla stranou i modlitba.

Nevím jestli toto chování pramení ze strachu, že problém nevyřeším, nebo z pocitu úlevy, když problém překonám. V každém případě nyní pohlížím na své chování s odstupem a vidím, jak hloupé bylo. Jednalo se o mou slabou víru. Defacto jsem se jednoduše bál. Nevěřil jsem Bohu.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.“

(Iz 40, 10).

Bůh mi v každé situaci nabízí řešení. Pokud ho budu prosit, jistě mě vyslyší. Když mě nevyslyší (ve smyslu, že se nestane to, co bych si přál), stane se něco jiného k mému dobru. Uvědomuji si, že pokud pro mě bude Bůh stále na prvním místě, nemůžu mít tak tíživé problémy, stejně tak nemůžu mít strach z problémů. Ovšemže se obyčejný lidský strach a obavy vždy projeví, ale pokud vím že je mi Bůh stále nablízku a vím, že problémy nejsou to, co nás ovládá, nemůžu se bát.

Fiktivní situace:

Něco se stalo v malém kolektivu lidí a najednou bylo potřeba, aby někdo pomohl jednomu z nás. „Kdo mu pomůže..“, říkal si každý v duchu, i já. Jeden koukal po druhém, druhý po třetím, ale nikdo se k ničemu neměl. Potom někdo řekl: „Ty jsi ten křesťan, ty by si mu měl pomoct, máte přece pomáhat druhým, nebo ne?“

• Ano, jsem křesťan.
• Ano, měl bych pomáhat druhým stejně jako každý jiný člověk.

Každý by měl být dobrým člověkem a to by také mělo být normální, ale bohužel asi není. Vzácnost potkat člověka, který nekrade, pomáhá ostatním, slušně se chová, má trpělivost, snaší své sousedy atp. Netuším, kam se poděli dobré vlastnosti lidí, pokud kdy existovali. Znám dobré lidi, ale znám i „ostatní“. Je hloupost držet se názoru: „Nevěřím, takže si můžu dělat co chci!“. Každý žijící člověk, by měl být dobrý, nejen věřící. Nepotřebujete přece víru k tomu, aby jste byly normální (= slušní, dobří lidé)?

Šedivý den, nedaří se vám v práci/škole. K tomu máte ještě nějaké osobní problémy nebo problémy v rodině. Špatné období. Kdo by se mohl usmívat při takových podmínkách. Nálada jde níž a níž. S vaší náladou se pojí také řeči vašich blízkých jak jste nepříjemní, že se s vámi nedá mluvit a nikdo s vámi nechce trávit svůj čas. Stává se z vás nepříjemný člověk. ( Každý člověk se chová jinak. Shrnuto do obecně nepříliš vyhledávaného člověka společností. )

Jak se toho částečně zbavit?

Píšu záměrně v titulku „částečně“, protože nejde jen tak z hodiny na hodinu zlepšit náladu. Nejdříve si musíme vyřešit a urovnat v hlavě naše problémy a trápení, které mohou za naši špatnou náladu. Poté už lze přejít k části hledání. Hledání – nazval jsem tak schopnost najít a ocenit „radostnou“ událost kolem nás. Dejme tomu, že se na vás někdo usměje. Snažte se to nějak využít. Ne jen tak to přejít s tím, že je normální, když se na nás někdo usměje. Říct si, že ten kdo se na nás usmál, chce abychom byly veselí. Mrzí ho, že s ním nesdílíte jeho radost. Řeknete-li si však: „Proč se mnou nesdílí můj smutek?“, tak asi nikam nedojdete. Samozřejmě není od věci když s vámi někdo soucítí – i to je potřeba. Avšak nezůstávejme v tomhle stavu moc dlouho. Snažme se naladit na vlnu radosti. Nemyslím přetvařovat se – tím se váš stav vždy jen zhorší. S vašimi přáteli můžete sdílet jejich radost. Ta přejde i na vás. Tím pádem budete mít radost i vy. A o to jde. Nejen takhle jde „získávat“ radost. Existuje tisíc dalších způsobů jak si zlepšit náladu. Někdo poslouchá hudbu, někdo sní tabulku čokolády …

Radost

S veselým a radostným člověkem každý rád jedná. S někým kdo je neustále smutný lidé neradi komunikují. Kdo by také vyhledával smutek, bolest a utrpení? Když jste veselí, můžete někoho obohatit svou radostí. Podělit se s ním o svou radost a tím jí také rozmnožit, čímž se stává vaše radost ještě větší. Kupříkladu vám v práci zvýší plat. Samozřejmě se o to podělíte se svými blízkými pokud nejsou závistiví apod.. . Zkrátka radost rozdávat je ještě krásnější, než ji přijímat. Proto hledejte všechny způsoby, jak být opět co nejdříve veselý/á. Radost nám dokáže změnit celý život. Nebojte se usmát se, když se na vás usměje někdo jiný. Smutek může přijít kdykoli. Užívejte si tedy radost.

Buď na mě bude čekat můj Pán a nebo někdo jiný……

Budu se proto snažit, abych vedl správný život. Až pak budu stát před Bohem a on mi ukáže všechny moje skutky v životě, někde nesmazatelně napsané, nechci, aby tam byly věci, kterých budu litovat. Smrtí to zkrátka nekončí, smrt je jen krok dál. Až z vašeho těla bude unikat život, tehdy se k vám budou blížit stíny a tma vás začne pohlcovat, nebo přijde Bůh a půjdete do nebe. Pokud v sobě nebudete mít světlo, ostatní uslyší jen pláč a skřípění zubů.

Já vím, zní to jako pohádka na postrašení malých dětí.. „Přijde vlk a sežere Vás“. To, že něco neznáme, nebo to není prozkoumané, neznamená, že to neexistuje. Zatím žijeme a můžeme dělat dobré skutky a vést dobré životy. Počítejte s tím, co přijde.