Ze dne na den sem změnil své chování. Začal jsem jinak reagovat na své okolí. Změna spočívala v tom, že jsem se pokusil brát věty na mě mířené „v dobrém“. Položí-li mi někdo nějakou otázku, nebudu v ní hledat možnost, že je mířená proti mě, ale pokusím se jen odpovědět. Bez podezírání, bez hledání zlého úmyslu.

V praxi:

Někdo: Proč nejdeš na dnešní akci? Nemáš peníze nebo co?
Já: Jo, nemám peníze, proto tam nejdu.

Říkáte si, že je to úplně normální odpověď? Ano je, s tím, že v ní není žádné ohrazování nebo náznak obrany. Můžu ale odpovědět i jinak, s podezřením a  obranou.

Například:

A ty tam snad jdeš?
Nejdu. Co je ti do mých peněz?
Nejdu tam, to je moje věc.

Cítíte, že je v tom trochu toho pomyslného „zla“? Není to odpověď klidného vyrovnaného člověka, který je nad věcí. Z odpovědi jasně usoudíme, že se s dotyčným něco děje. Normálně každého nepokládáme za potencionálního nepřítele, nebo ano?

Základní postoj k lidem aneb milujme bližního svého jako sami sebe

Buďto se okolí bojíme, nebo nebojíme. Když se bojíme, většinou používáme ony obranné opovědi a bereme každého jako potencionálního nepřítele. Nechceme si nechat ubližovt. Strachujeme se, jestli se nám někdo bude smát, nebo si na nás ukazovat.

Nabízí se ještě druhá možnost a to že se okolí nebojíme. Nepřipravujeme se na situaci, že by nám chtěl někdo ublížit. Když už se tak stane, přetrpíme to a jdeme dál („Vezmi svůj kříž a následuj mne!“). Veškeré podněty našeho okolí bereme kladně, především u přátel. Větu, která může být myšlena kladně i záporně, chápeme samozřejmě „v dobrém“, tedy kladně. S „dobrým“ přístupem se samozřejmě častokrát spálíme, protože málokdo neubližuje. Výhodou je však, že se budeme mnohem méně hádat. Mnohem méně budete řešit spory tkvějící na špatném pochopení.

Celé tohle, se samozřejmě točí okolo důvěry. Nepodezírat, že on to myslel  jinak, že mi chtěl ublížit, ale věřit mu. Akdyž to opravdu myslel zle, odpustťe mu to. Myslím, že s takovým přístupem bude mít každý člověk mnohem více přátel.

Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.

Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )

Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe. Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel

Mnoho lidí mi připadá nepřirozeně chladných, přestože se jedná o jejich vlastní vztah, staví se k věci jakože jim na tom nezáleží a je to problém toho druhého. Slyším často věty: „Já už mu napsala!“. Následuje vyčkávání a čekání, že se partner omluví. Přitom se třeba jedná o společný problém, ne chybu jednoho. Situace vyžaduje více. Aby jeden druhému odpustili. Samozřejmě že přehnaná iniciativa také není dobrá. Nesmíme přehánět a dělat ze sebe blbce. Když nám někdo kupříkladu záměrně ublíží a nám na něm záleží, tak abychom ho neprosili, ať je vše zase v pořádku. Zkrátka nepřehánět.

Pro mě nepochopitelné situace:

Příklad č.1
On: „Ty ses na mě neotočila“
Ona: „Ale já jsem čekala, že něco řekneš“
On: „Já čekal, že se otočíš“

Příklad č.2
Ona: nevim jestli mu napsat první..nebo ho uplně ignorovat..a počkat jestli napíše sám
Ona ( po pár dnech ) : jsem myslela, že když ho budu uplně ignorovat, tak třeba doleze ..

Jak může vztah ztroskotat na takových směšných hloupostech? Byl jsem svědkem těchto situací mnohokrát. Ať už u náctiletých nebo dospělých. Vždycky jsem si říkal, že přeci nemůže být problémem dát někomu sebe sama. Když mi snad na někom záleží, jdou pryč všechny takovéhle primitivní spory a úvahy. Nebo jsme je ochotni překlenout a jít dál. Poslední dobou mě však okolí ujišťuje, že to problém je. Ukázat a odkrýt partnerovy/ce kus sebe, kus své lásky.

Příklad: I když vím, že něco není moje chyba a nejsem to já, kdo by měl/a přijít a omluvit se, stejně půjdu za partnerem/kou a snažím se to řešit.

Proč? Záleží mi na našem vztahu. Mám ji/ho rád/a.

Tím ukážeme, jak moc nám na partnerovy/ce záleží a že ho milujeme. Ukázat svou lásku – vždyť to není problém. Jen nechat své city spontáně. Někteří si jsou dnes cizí a chladní. Jiní žijí šťastně a jejich vztahy vzkvétají . Čím to je?

Proč vlastně ne?
Nedokážeme ukázat, že někoho opravdu milujeme? Nebo nejsme ochotní? Bojíme se riskovat něco? Nesnížíme se na „úroveň“ toho, aby jsme se omlouvali? Nestojí nám láska za to? Máme tedy partnera/ku rádi? Pokud ne, má náš vztah smysl?

Bojím se ..
Když se bojíme projevit svojí lásku, co se stane? V první řadě nic nezískáme. Na druhou stranu, nic neztratíme. A to je bohužel přístup většiny po prvním nevydařeném kontaktu. Láska je jako loterie – když nic nevsadíme, nic nevyhrajeme ( to není můj výrok ). Samozřejmě, že se může stát, že někomu projevíte lásku, on/a vás odmítne ( méně inteligentní se vám i vysměje ) a vás to bude jen a jen bolet. Pokud však vyhrajete, bude to velká výhra . Vyhrajete vlastní štěstí, dále partnera/ku, životní zkušenost a seznam pokračuje dále …

Společnost poslední dobou odmítá Bolest, utrpení a smutek. Většina se logicky chová tak, aby co nejméně trpěli. Se snižující se sázkou vlastních citů se snižuje i šance „vyhrát“ city druhého.

Omluvte prosím, že je tento článek napsán chaoticky. Doufám, že jste nějak vyrozuměli co jsem chtěl říct.