Můj malý příběh:

Na základní škole jsem měl dva učitele. Jeden vždycky říkal věty typu: „To zvládnete. Chce to trpělivost, ale zvládnete to. Vždyť nejste hloupí, to se naučíte. Takovou hloupost byste neudělali.“. Vždy se snažil vidět v nás to dobré. Druhý učitel v nás naopak viděl většinou to špatné, takže jsme od něj slýchali věty takovéhle „Jenže vy se neučíte a kašlete na to! Vy se ani na střední školu nedostanete…“.

Když ve vás někdo něco vidí, máte tendenci to nechat se tím ovlivnit nebo za tím jít. Když ve vás někdo něco nevidí nebo vás od toho defacto odrazuje, samozřejmě že to buďto vzdáte nebo půjdete jiným směrem. Jenže není to jen přímé nabádání nebo odrazovaní, je to většina našich slov, které mohou takhle ovlivňovat. Můžeme našimi slovy někomu hodně pomoci. Ať už v jeho sebedůvěře nebo chování k okolí. Říkal jsem si: „Kde se berou lidé, kteří se cítí ublížení a jsou svým způsobem zlý na lidi kolem sebe?“. Že by to byl právě tenhle případ? Někdo je už dopředu odrazoval? Měli rodiče, kteří v nich neviděli nic dobrého? Nevím, možná je to jen zcestná teorie…

Pokud tahle teorie funguje, jak ji používat?

Především mám na mysli tímhle způsobem pomáhat lidem kolem nás. Vidět v našich přátelích to dobré. Říkat jim to dobré a neodrazovat je od jejich snů. Naopak. Podporovat je, jak jen to jde. Tím, že v lidech vidíme dobro, je směřujeme k dobru. Bohužel nehezkým jevem dneška jsou pro mě někteří starší lidé, kteří paušálně nadávají na mladou generaci, a tak dělají přesný opak. Co od mladých potom můžou čekat? Asi jen splnění toho, co jim říkají…

Dobré na celém tomto chování se k okolí je, že se vám to bude „většinou“ vracet. Není to omezené jen na okruh vašich přátel, ale týká se to všech lidí kolem vás… ať už přátelé nebo nepřátelé.. ve všech lidech snad můžeme vidět dobro.