photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

Screen výsledků hledání

Na prvních třech stranách vyhledávání není snad ani jeden blog krom mého . Smutné. Čekal bych, že v dnešní době najdu alespoň 5 kvalitních a známých blogů o víře. Nejen servery, ale blogy. Na serverech je mnoho kvalitních informací, avšak nejsou tam osobní prožitky a dojmy. Kdybych se o víru zajímal jako potenciální budoucí věřící, zajímaly by mě něčí zážitky. Nejen obecné informace, ale konkrétní zážitky a život ve víře.

Kromě sítě blogů, na které jsem narazil přes spřátelený blog Patrise, neznám žádné další. Proč je nás na internetu tak málo? Nemyslím maličké blogy, které mají prakticky nulovou návštěvnost. Mám na mysli solidní blogy, které jsou navštěvované, které žijí. Kde to vázne? Bojíme se mluvit, nebo nikdo takový není?

Co se to děje? Proč žádné větší blogy nejsou?

#UPDATE  27.března

Situace je mnohem horší než jsem si myslel . Klíčová slova vyhledávání: věřící, víra, křesťan, věřím… neuspokojivé výsledky. Sice pár blogů ze signaly.cz ale jinak jsem nenašel nic uspokojivého ( hledání na prvních stránkách, >5. stránku nepočítám ). Signaly.cz, jedině tam jsem narazil na zajímavý obsah díky uživatelským blogům, ale jinak ani ťuk…

Stalo se, Bohu díky! Novým skladištěm mých článků se stává www.blogvericiho.cz. Veškeré příspěvky a komentáře jsem přesunul z bývalého blogu www.vaseks.wordpress.com sem, do nového. Samozřejmě na starém díle už pracovat nebudu, tudíž se nedočkáte ani žádných nových článků. Postupem času ho plánuji nadobro zrušit a pokračovat zde.

Co se týče plánů..

• Ještě pár týdnů bude trvat, než se web dostane do povědomí vyhledávačů a bude mít slušnější návštěvnost, takže prozatím nebude mnoho nových článků.
• Plánuji vytvořit lepší a přijatelnější design. Tím opravdu myslím design, ne jen nějaký pokus . Bohužel netuším, kdy se k tomu najde čas.

• Kvalitnější články. Ne všechny na téma víry. Někdy najdete příspěvek o tom, co mě zaujalo, jindy o tom, co jsem si koupil . Zkrátka trošku volnější pojetí obsahu

• Zrušit starý blog ( www.vaseks.wordpress.com ) a nadobro se přestěhovat sem, do nového

Popřejte mi prosím hodně štěstí! Budu se snažit s Božím požehnáním dostat tenhle blog o stupínek výš!

_vasekS

Nejdřív se pro mě odpovědí na tuto otázku stalo:
Hlavně když se májí oba rádi.

Tak jsem si myslel, že to asi opravdu funguje. Že jediným důležitým faktorem je láska. Přemýšlel jsem nad tím dál. Nezůstal jsem u tohoto názoru dlouho. (naštěstí)

Došel jsem k jiné odpovědi:
Vrána k vráně sedá.

Ve zkratce: „Oba buďto věřící, nebo nevěřící“. S předpokladem, že oba chtějí, aby se nic nezměnilo.

Podle mě existují pouze tři možné stavy:
1) OK (věřící/věřící)
2) ŠPATNĚ (věřící/nevěřící)
3) OK (nevěřící/nevěřící)

Rozebereme si to?

Věřící pár
Oba žijí pro jedno. Oba mají stejný žebříček hodnot. Jeden pomáhá druhému a to jak ve všedním životě, tak ve víře. Ideální stav, většinou bez výrazných neshod.

Věřící/nevěřící
Každý žije pro něco jiného. Pro věřícího je nejdůležitější život s Bohem. Pro nevěřícího je nejdůležitější třeba rodina. Věřící vede děti za Bohem. Nevěřící třeba za dobrým vzděláním. Jak si mají děti být jisté, že jdou správným směrem, když neví, za kterým z rodičů mají jít?

Nevěřící pár
Co bych napsal? Stejně jako u věřícího páru, jen bez víry. Rozumí si, jdou stejným směrem. Také ideální stav..

Pište své zkušenosti. Rád bych udělal nějaký článek sestavený z vašich názorů.
Použijte buďto komentáře nebo email v.simkanin[zavináč]seznam.cz

Všude jsem viděl přání k Vánocům a tak jsem si nemohl odpustit něco pro návštěvníky neudělat. Je to pojato trochu netradičně ve srovnání s vánočními pohledy, kde je betlém a Ježíšek a vše je líbezné. Jestli Vám pojetí textu připomíná nějaká loga, tak je to v pořádku. Zaměrně jsem stylizoval tak, jak jest. Snažil jsem se, aby text nebyl textem historickým, ale aktuálním! Udělá větší radost věřícímu, než nevěřící mu, kterému tu určitě chybí: „Šťastné a veselé!“. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!

Jestli se Vám „přání“ líbí, pošlete ho dál, dalším věřícím i nevěřícím .

Včera jsme, já a pár dalších lidí, měli možnost pomoci druhému člověku. Nejednalo se o pomoc nikterak obtížnou. Stačilo, jen toho člověka vyslechnout. Už to by mu hodně pomohlo. Když jsem ho viděl, v duchu jsem si říkal: „Ovšem, že ti s radostí pomůžeme“. Chyba. Radost pomáhat se v tu chvíli vyskytla asi jen u mě. U ostatních se do popředí prodralo pohodlí, šli spát. Nebyli ochotni pro toho člověka spát o hodinu méně. Včera (ten den) byla sobota a jeden člověk potřeboval naši hodinu času, aby mu bylo lépe. Dnes je neděle a nikdo z nás nemá nic konkrétního na práci. Nikdo nepotřebuje nic dělat. Nikdo z nás tu hodinu k ničemu nepotřebuje. K čemu nám tedy byla ta hodina spánku? Mohli jsme ji dát tomu, kdo ji potřeboval. Teď už ta hodina nemá žádnou cenu. Proč jsme nic neudělali?

Znovu opakuji: „Říkáme si křesťané“.
Já vím, je to smutné.

Skutek totiž …..

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.

Položím vám otázku: „Jak si představíte věřícího?“

Jsem přesvědčen, že bych slyšel odpovědi typu:

„Věřícího člověka si představuju v nějakém hábitu nebo čem no něco jako jeptišky a tak“

„Věřícího? To bude někdo kdo se drží starých způsobů, neví co je to mobil ani televize“

„To sou takový ty snobové ne? Sedí v kostelech a svět okolo – prachy ženský sex ani neznaj “

Já, jakožto věřící, si o tom můžu udělat vlastní obrázek. Jak se tedy věci mají? Musím shodit všechny tyhle „pověry“ . Je to hloupost! Církev v dnešní moderní době sice dosti zaostává ( můj názor je, že v západních Čechách tomu tak je ), ale o věřících toto tvrdit nelze. Jelikož nejsme v klášterech, ale chodíme do práce, do školy .. zkrátka jsme součástí společnosti – přizpůsobujeme se. Není tedy divu, že vyjde věřící z kostela a pustí si na jeho PDA nebo mobilu nějaké mp3. Jako ideální příklad bych zde uvedl skupinu P.O.D. nebo Demon Hunter, ale o tom až někdy příště. Věřící člověk může chodit s nagelovanými vlasy stejně jako s tetováním. Může mít tuningované auto s 2 kW audio .. Věřící už nejsou takový, jací bývali. I přes to, že styl je ve víře dosti nedůležitý, mnoho mladých lidí sleduje styl. Je zkrátka jiná doba.

Stále však platí, že:

Dobrého člověka neurčuje jeho styl, oblečení nebo majetek.

Nevěřící člověk:
Je to člověk, který si jen myslí, že v nic nevěří. Představte si, že v nic nevěříte – ano, nejde to .) Takže nevěřící lidé nejspíš nejsou. Alespoň sem se s žádným takovým ještě nesetkal.

Věřící v něco/někoho:
To je asi nejpočetnější skupina s drtivou převahou. Víra v něco, peníze, lásku, majetek a v člověka … Každá se zdá poměrně pevná. Vypadá, že vám to v co věříte pomůže, až budete potřebovat. Tím mám na mysli, že když se budete kupříkladu topit ve vodě, zachrání vás nějaký kamarád, který vám slíbil, že na vás bude dávat pozor. Jenže, může se stát cokoliv a vy se jednoduše utopíte. Dále. Dokud máte ony peníze, lásku a další. Víte, že přijde chvíle, kdy to ztratíte a nebudete mít v co věřit. ( neodsuzuju lásku, sám ji hledám ) Peníze – utratíte, zkrachujete popř. na ně dojedete tak, že s nimi už nebudete chtít mít nic společného. Láska je prakticky to samé co předchozí bod. A člověk? Toho ztratíte. ( ano, samá negativa – říkam jen co se může stát ).

Věřící v Boha:
Dost lidí se nám směje ( ano nám – jsem také věřící – římskokatolická církev ). Může to vypadat, že nemáme nic. Máme jen povinnosti, přikázání, pravidla, odříkání a to je vše. A také, že máme šedivý nudný život bez zábavy atd.. atd.. Opak je zde pravdou. Jedině věřící v Boha se mohou naplno spolehnout. Mají v životě jeden jedinný pevný bod. Je to něco absolutního, co nezmizí, neumře, neztratí svůj význam ani smysl – Bůh. Tito věřící, mohou být vlastně úplně bez starostí v záležitostech, které nemohou ovlivnit. Mnozí, by zde nejspíše namítli, že stejně tak mohou být bez starostí všichni lidé. Jenže to není tak docela pravda. U nevěřícího, řídí jeho život osud. ( já beru slovo osud = nic, nesmysl, báchorka pro nevěřící ). Věřícího si vede sám Bůh. Zkrátka, když víte, že se o Vás někdo stará, ( nemyslím přímo fyzicky, to je doufám jasné ) žije se vám v každé chvilce lépe. Správně by měl věřící člověk být velmi pevný – Ať se děje co se děje, Bůh je s námi.

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mne na klidná místa u vod, naživu mne udržuje stezkou spravedlnosti mne vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého. Vždyť se mnou jsi Ty. (Ž 23,1-4)

Je škoda že tak málo lidí, má ten pevný bod ve svém životě.