Ze dne na den sem změnil své chování. Začal jsem jinak reagovat na své okolí. Změna spočívala v tom, že jsem se pokusil brát věty na mě mířené „v dobrém“. Položí-li mi někdo nějakou otázku, nebudu v ní hledat možnost, že je mířená proti mě, ale pokusím se jen odpovědět. Bez podezírání, bez hledání zlého úmyslu.

V praxi:

Někdo: Proč nejdeš na dnešní akci? Nemáš peníze nebo co?
Já: Jo, nemám peníze, proto tam nejdu.

Říkáte si, že je to úplně normální odpověď? Ano je, s tím, že v ní není žádné ohrazování nebo náznak obrany. Můžu ale odpovědět i jinak, s podezřením a  obranou.

Například:

A ty tam snad jdeš?
Nejdu. Co je ti do mých peněz?
Nejdu tam, to je moje věc.

Cítíte, že je v tom trochu toho pomyslného „zla“? Není to odpověď klidného vyrovnaného člověka, který je nad věcí. Z odpovědi jasně usoudíme, že se s dotyčným něco děje. Normálně každého nepokládáme za potencionálního nepřítele, nebo ano?

Základní postoj k lidem aneb milujme bližního svého jako sami sebe

Buďto se okolí bojíme, nebo nebojíme. Když se bojíme, většinou používáme ony obranné opovědi a bereme každého jako potencionálního nepřítele. Nechceme si nechat ubližovt. Strachujeme se, jestli se nám někdo bude smát, nebo si na nás ukazovat.

Nabízí se ještě druhá možnost a to že se okolí nebojíme. Nepřipravujeme se na situaci, že by nám chtěl někdo ublížit. Když už se tak stane, přetrpíme to a jdeme dál („Vezmi svůj kříž a následuj mne!“). Veškeré podněty našeho okolí bereme kladně, především u přátel. Větu, která může být myšlena kladně i záporně, chápeme samozřejmě „v dobrém“, tedy kladně. S „dobrým“ přístupem se samozřejmě častokrát spálíme, protože málokdo neubližuje. Výhodou je však, že se budeme mnohem méně hádat. Mnohem méně budete řešit spory tkvějící na špatném pochopení.

Celé tohle, se samozřejmě točí okolo důvěry. Nepodezírat, že on to myslel  jinak, že mi chtěl ublížit, ale věřit mu. Akdyž to opravdu myslel zle, odpustťe mu to. Myslím, že s takovým přístupem bude mít každý člověk mnohem více přátel.

Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.

Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )

Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe. Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel