Šel jsem po odkvétající louce. Vzduchem létala semínka pampelišek. Některá letěla vzhůru, jiné se lehce snášela k zemi. Posadil jsem se na louku. Pozorování uvolňujících se semínek z jejich mateřské pampelišky mi připomnělo postoj mnoha lidí k životu na světě. Některá semínka se uvolnila hned jak mohla. Jen co semínka dozrála, chtěla pryč. Věděla, že je čeká dlouhá cesta a čím víc času ztratí vyčkáváním, tím méně příznivější podmínky budou mít ve svém novém životě. Ostatní semínka se držela své „maminky“ zuby nehty. Mohl foukat silný vítr – který byl pro semínka, která se už vydala na cestu, velmi příznivou okolností – ale ta, která byla ještě na pampelišce, se držela o to více. Semínka si myslela, že tu bude jejich mateřská pampeliška navždy.

Přesně tak je to s lidmi. Když zafouká, bojí se, aby se jim nic nestalo – nejsou připraveni na cestu dál ( neříkám, že každý věřící je vždy připraven na všechno – člověk je přeci jenom člověk ). Ovšem věřícího pokud postihnou nepříjemné události – spolehá o to více na Boha. Lidé, co vědí, že smrtí nic nekončí, se zařizují již dopředu. Snaží se, co nejrychleji a co nejvíce dospět ve víře, dostat se dál, vědět a znát. Vždyť každý se bojí neznáma. Pokud si však v Bibli přečteme, co nás čeká, čeho se můžeme bát? Vždyť jediný vládce všeho je s námi .) a to napořád. Smrt může přijít kdykoli a kdybychom nebyly připraveni, kde skončíme? Proto nelpěme a nedržme se tohoto světa jako kdyby znamenal vše. Jsme tu jen dočasně – stejně jako ta semínka na pampelišce. Pampeliška jednoho dne zvadne a pohltí ji zem. Stejně tak je to na světě. Jsme na něm jen na tak krátkou dobu. Naše cesty vedou dál.