Někteří lidé si tohle uvědomují. A tak mají potřebu odlišit se. Řešením je např. vlastní styl oblékaní, než jaký je standart pro zbylou masu lidí. Chtějí se vymanit z té obvyklosti. Z toho stereotypu. Odmítají být stejní. Chtějí být unikátní. Já je chápu: „Proč bych měl mít stejný život jako ostatní“. V očích druhého člověka můžu vypadat stejně jako dalších x lidí. Každý je jiný? A v čem? Většina přátel vás stejně zná sotva z poloviny.

Já nemám potřebu odlišovat se.
Mě totiž zná jediná důležitá osoba.
Mě zná Bůh.

Vždyť on zná moje jméno i přijmení. Ví přesně, kdo jsem. Co si právě teď myslím a co v tuhle chvíly prožívám ví jen on. Zná dokonale moji osobnost, pocity i nálady. Pro něj jsem jeden jediný unikátní člověk. Proč bych se měl tedy odlišovat ve společnosti, když už mě odlišuje On? Pro mě je to zbytečné . Mám ten krásný osvobozující pocit . Nemusím nikomu nic dokazovat, jestli jsem jiný, nebo nejsem jiný. Stejně to nikoho nezajímá…

Položím vám otázku: „Jak si představíte věřícího?“

Jsem přesvědčen, že bych slyšel odpovědi typu:

„Věřícího člověka si představuju v nějakém hábitu nebo čem no něco jako jeptišky a tak“

„Věřícího? To bude někdo kdo se drží starých způsobů, neví co je to mobil ani televize“

„To sou takový ty snobové ne? Sedí v kostelech a svět okolo – prachy ženský sex ani neznaj “

Já, jakožto věřící, si o tom můžu udělat vlastní obrázek. Jak se tedy věci mají? Musím shodit všechny tyhle „pověry“ . Je to hloupost! Církev v dnešní moderní době sice dosti zaostává ( můj názor je, že v západních Čechách tomu tak je ), ale o věřících toto tvrdit nelze. Jelikož nejsme v klášterech, ale chodíme do práce, do školy .. zkrátka jsme součástí společnosti – přizpůsobujeme se. Není tedy divu, že vyjde věřící z kostela a pustí si na jeho PDA nebo mobilu nějaké mp3. Jako ideální příklad bych zde uvedl skupinu P.O.D. nebo Demon Hunter, ale o tom až někdy příště. Věřící člověk může chodit s nagelovanými vlasy stejně jako s tetováním. Může mít tuningované auto s 2 kW audio .. Věřící už nejsou takový, jací bývali. I přes to, že styl je ve víře dosti nedůležitý, mnoho mladých lidí sleduje styl. Je zkrátka jiná doba.

Stále však platí, že:

Dobrého člověka neurčuje jeho styl, oblečení nebo majetek.

Tím mým přemýšlením jsem si uvědomil:

Styl není důležitý.
Styl je jen povrch každého z nás.
Styl je dočasný.

Jaký máte styl a jaký jste člověk – jsou 2 naprosto rozdílné věci. Kdyby se mi tohle stalo ještě někdy, nejspíš uznám, že mě lze zařadit do té a té skupiny, ale dál bych to už neřešil. Sám se snažím, aby se lidé, které znám, umisťovali na mém žebříčku oblíbenosti, podle svých skutků, myšlení, názoru a úsudků. Ne podle toho, jak vypadají, nebo jak se oblékají. Je potřeba si dávat pozor na předsudky. Mnoho osob není takových, jací se mohou na první pohled zdát.

Závěr:
Tuhle příhodu beru jako poučení pro mě samotného. Jako by ten kluk byl můj odraz v zrcadle. Když teď narazím na někoho s kým se mám teprve seznámit, snažím se pro něj mít naprosto čistý list… Vždyť být emo, šampon, rocker, punker … není na tom nic špatného .. tohle všechno je povrchní a každý se může převléct.