Hledal jsem sám v sobě, co je pro mě tím pravým. Našel jsem jen pouhé tři činnosti, které mi dají, co hledám. První je práce jako taková, za kterou třeba beru peníze, ale výsledek je pro dobro. Druhá činnost souvisí s první. Je to přímá pomoc druhému. Občas za mnou přijde někdo, že potřebuje s něčím poradit, nebo si chce jen promluvit. Cokoliv, co pomůže někomu. Třetí je obsažena v předchozích – udělat někomu radost.

Jak jsem již zmínil na začátku článku, mnoho činností je příjemných, jenže ne všechny vám dají pocit naplnění. Každý člověk potřebuje nějakou činnost, ze které má radost on i jeho přátelé. Cokoliv, co máme jen pro sebe námneudělá tolik radosti, jako když díky tomu pomáháme ostatním.

Když mám hezké auto a můžu se v něm vozit kde chci, je to hezké. Ovšem když někoho svezu, radost z mého auta bude mnohem větší. Pomůžu a zároveň uvidím, že to má smysl. Naplňí mě to tím úžasným pocitem.

V čem nalézáte naplnění Vy? Komentáře jsou vám k dispozici ..

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.

Mnoho lidí mi připadá nepřirozeně chladných, přestože se jedná o jejich vlastní vztah, staví se k věci jakože jim na tom nezáleží a je to problém toho druhého. Slyším často věty: „Já už mu napsala!“. Následuje vyčkávání a čekání, že se partner omluví. Přitom se třeba jedná o společný problém, ne chybu jednoho. Situace vyžaduje více. Aby jeden druhému odpustili. Samozřejmě že přehnaná iniciativa také není dobrá. Nesmíme přehánět a dělat ze sebe blbce. Když nám někdo kupříkladu záměrně ublíží a nám na něm záleží, tak abychom ho neprosili, ať je vše zase v pořádku. Zkrátka nepřehánět.

Pro mě nepochopitelné situace:

Příklad č.1
On: „Ty ses na mě neotočila“
Ona: „Ale já jsem čekala, že něco řekneš“
On: „Já čekal, že se otočíš“

Příklad č.2
Ona: nevim jestli mu napsat první..nebo ho uplně ignorovat..a počkat jestli napíše sám
Ona ( po pár dnech ) : jsem myslela, že když ho budu uplně ignorovat, tak třeba doleze ..

Jak může vztah ztroskotat na takových směšných hloupostech? Byl jsem svědkem těchto situací mnohokrát. Ať už u náctiletých nebo dospělých. Vždycky jsem si říkal, že přeci nemůže být problémem dát někomu sebe sama. Když mi snad na někom záleží, jdou pryč všechny takovéhle primitivní spory a úvahy. Nebo jsme je ochotni překlenout a jít dál. Poslední dobou mě však okolí ujišťuje, že to problém je. Ukázat a odkrýt partnerovy/ce kus sebe, kus své lásky.

Příklad: I když vím, že něco není moje chyba a nejsem to já, kdo by měl/a přijít a omluvit se, stejně půjdu za partnerem/kou a snažím se to řešit.

Proč? Záleží mi na našem vztahu. Mám ji/ho rád/a.

Tím ukážeme, jak moc nám na partnerovy/ce záleží a že ho milujeme. Ukázat svou lásku – vždyť to není problém. Jen nechat své city spontáně. Někteří si jsou dnes cizí a chladní. Jiní žijí šťastně a jejich vztahy vzkvétají . Čím to je?

Proč vlastně ne?
Nedokážeme ukázat, že někoho opravdu milujeme? Nebo nejsme ochotní? Bojíme se riskovat něco? Nesnížíme se na „úroveň“ toho, aby jsme se omlouvali? Nestojí nám láska za to? Máme tedy partnera/ku rádi? Pokud ne, má náš vztah smysl?

Bojím se ..
Když se bojíme projevit svojí lásku, co se stane? V první řadě nic nezískáme. Na druhou stranu, nic neztratíme. A to je bohužel přístup většiny po prvním nevydařeném kontaktu. Láska je jako loterie – když nic nevsadíme, nic nevyhrajeme ( to není můj výrok ). Samozřejmě, že se může stát, že někomu projevíte lásku, on/a vás odmítne ( méně inteligentní se vám i vysměje ) a vás to bude jen a jen bolet. Pokud však vyhrajete, bude to velká výhra . Vyhrajete vlastní štěstí, dále partnera/ku, životní zkušenost a seznam pokračuje dále …

Společnost poslední dobou odmítá Bolest, utrpení a smutek. Většina se logicky chová tak, aby co nejméně trpěli. Se snižující se sázkou vlastních citů se snižuje i šance „vyhrát“ city druhého.

Omluvte prosím, že je tento článek napsán chaoticky. Doufám, že jste nějak vyrozuměli co jsem chtěl říct.

Šedivý den, nedaří se vám v práci/škole. K tomu máte ještě nějaké osobní problémy nebo problémy v rodině. Špatné období. Kdo by se mohl usmívat při takových podmínkách. Nálada jde níž a níž. S vaší náladou se pojí také řeči vašich blízkých jak jste nepříjemní, že se s vámi nedá mluvit a nikdo s vámi nechce trávit svůj čas. Stává se z vás nepříjemný člověk. ( Každý člověk se chová jinak. Shrnuto do obecně nepříliš vyhledávaného člověka společností. )

Jak se toho částečně zbavit?

Píšu záměrně v titulku „částečně“, protože nejde jen tak z hodiny na hodinu zlepšit náladu. Nejdříve si musíme vyřešit a urovnat v hlavě naše problémy a trápení, které mohou za naši špatnou náladu. Poté už lze přejít k části hledání. Hledání – nazval jsem tak schopnost najít a ocenit „radostnou“ událost kolem nás. Dejme tomu, že se na vás někdo usměje. Snažte se to nějak využít. Ne jen tak to přejít s tím, že je normální, když se na nás někdo usměje. Říct si, že ten kdo se na nás usmál, chce abychom byly veselí. Mrzí ho, že s ním nesdílíte jeho radost. Řeknete-li si však: „Proč se mnou nesdílí můj smutek?“, tak asi nikam nedojdete. Samozřejmě není od věci když s vámi někdo soucítí – i to je potřeba. Avšak nezůstávejme v tomhle stavu moc dlouho. Snažme se naladit na vlnu radosti. Nemyslím přetvařovat se – tím se váš stav vždy jen zhorší. S vašimi přáteli můžete sdílet jejich radost. Ta přejde i na vás. Tím pádem budete mít radost i vy. A o to jde. Nejen takhle jde „získávat“ radost. Existuje tisíc dalších způsobů jak si zlepšit náladu. Někdo poslouchá hudbu, někdo sní tabulku čokolády …

Radost

S veselým a radostným člověkem každý rád jedná. S někým kdo je neustále smutný lidé neradi komunikují. Kdo by také vyhledával smutek, bolest a utrpení? Když jste veselí, můžete někoho obohatit svou radostí. Podělit se s ním o svou radost a tím jí také rozmnožit, čímž se stává vaše radost ještě větší. Kupříkladu vám v práci zvýší plat. Samozřejmě se o to podělíte se svými blízkými pokud nejsou závistiví apod.. . Zkrátka radost rozdávat je ještě krásnější, než ji přijímat. Proto hledejte všechny způsoby, jak být opět co nejdříve veselý/á. Radost nám dokáže změnit celý život. Nebojte se usmát se, když se na vás usměje někdo jiný. Smutek může přijít kdykoli. Užívejte si tedy radost.