spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?

já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život .

spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.

já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.

spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.

já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.

spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..

Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..

Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:

To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.

Šedivý den, nedaří se vám v práci/škole. K tomu máte ještě nějaké osobní problémy nebo problémy v rodině. Špatné období. Kdo by se mohl usmívat při takových podmínkách. Nálada jde níž a níž. S vaší náladou se pojí také řeči vašich blízkých jak jste nepříjemní, že se s vámi nedá mluvit a nikdo s vámi nechce trávit svůj čas. Stává se z vás nepříjemný člověk. ( Každý člověk se chová jinak. Shrnuto do obecně nepříliš vyhledávaného člověka společností. )

Jak se toho částečně zbavit?

Píšu záměrně v titulku „částečně“, protože nejde jen tak z hodiny na hodinu zlepšit náladu. Nejdříve si musíme vyřešit a urovnat v hlavě naše problémy a trápení, které mohou za naši špatnou náladu. Poté už lze přejít k části hledání. Hledání – nazval jsem tak schopnost najít a ocenit „radostnou“ událost kolem nás. Dejme tomu, že se na vás někdo usměje. Snažte se to nějak využít. Ne jen tak to přejít s tím, že je normální, když se na nás někdo usměje. Říct si, že ten kdo se na nás usmál, chce abychom byly veselí. Mrzí ho, že s ním nesdílíte jeho radost. Řeknete-li si však: „Proč se mnou nesdílí můj smutek?“, tak asi nikam nedojdete. Samozřejmě není od věci když s vámi někdo soucítí – i to je potřeba. Avšak nezůstávejme v tomhle stavu moc dlouho. Snažme se naladit na vlnu radosti. Nemyslím přetvařovat se – tím se váš stav vždy jen zhorší. S vašimi přáteli můžete sdílet jejich radost. Ta přejde i na vás. Tím pádem budete mít radost i vy. A o to jde. Nejen takhle jde „získávat“ radost. Existuje tisíc dalších způsobů jak si zlepšit náladu. Někdo poslouchá hudbu, někdo sní tabulku čokolády …

Radost

S veselým a radostným člověkem každý rád jedná. S někým kdo je neustále smutný lidé neradi komunikují. Kdo by také vyhledával smutek, bolest a utrpení? Když jste veselí, můžete někoho obohatit svou radostí. Podělit se s ním o svou radost a tím jí také rozmnožit, čímž se stává vaše radost ještě větší. Kupříkladu vám v práci zvýší plat. Samozřejmě se o to podělíte se svými blízkými pokud nejsou závistiví apod.. . Zkrátka radost rozdávat je ještě krásnější, než ji přijímat. Proto hledejte všechny způsoby, jak být opět co nejdříve veselý/á. Radost nám dokáže změnit celý život. Nebojte se usmát se, když se na vás usměje někdo jiný. Smutek může přijít kdykoli. Užívejte si tedy radost.