Jako každý věřící, snažím se i já zdokonalit.. „Jak se naučit víc milovat Ježíše“, říkal jsem si. Hodněkrát jsem si četl texty typu: Milujte Ježíše ve svých bližních, čiňte skutky lásky. Už maličko vím, jak je láska důležitá..

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Korintským 13,2

Právě proto jsem hledal způsob jak jednoduše alespoň trošku pokročit. Dostat se o malý kousíček blíže Bohu, alespoň trošičku se Bohu zalíbit.. A bylo mi dáno. Čekáte něco zázračného? Ne, je to úplně obyčejná věc, na kterou přijde každý, kdo to myslí upřímně.

Každé ráno si jenom říkám:

Co dnes pro Pána udělám, čím ho potěším?

Co dobrého, co navíc, co z lásky udělám pro své bližní?

spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?

já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život .

spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.

já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.

spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.

já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.

spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..

Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..

Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:

To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.

Tenhle rok jsem se na Vánoce zaměřil pouze na jednou heslo. Pokud se vám líbí, klidně stahujte jako obrázek a posílejte dále nebo odkazujte pomocí:

http://www.blogvericiho.cz/wp-content/uploads/2009/12/at_je_kazdy_z_nas.png

Zmíněná reklama na Kofolu

Nejdřív se pro mě odpovědí na tuto otázku stalo:
Hlavně když se májí oba rádi.

Tak jsem si myslel, že to asi opravdu funguje. Že jediným důležitým faktorem je láska. Přemýšlel jsem nad tím dál. Nezůstal jsem u tohoto názoru dlouho. (naštěstí)

Došel jsem k jiné odpovědi:
Vrána k vráně sedá.

Ve zkratce: „Oba buďto věřící, nebo nevěřící“. S předpokladem, že oba chtějí, aby se nic nezměnilo.

Podle mě existují pouze tři možné stavy:
1) OK (věřící/věřící)
2) ŠPATNĚ (věřící/nevěřící)
3) OK (nevěřící/nevěřící)

Rozebereme si to?

Věřící pár
Oba žijí pro jedno. Oba mají stejný žebříček hodnot. Jeden pomáhá druhému a to jak ve všedním životě, tak ve víře. Ideální stav, většinou bez výrazných neshod.

Věřící/nevěřící
Každý žije pro něco jiného. Pro věřícího je nejdůležitější život s Bohem. Pro nevěřícího je nejdůležitější třeba rodina. Věřící vede děti za Bohem. Nevěřící třeba za dobrým vzděláním. Jak si mají děti být jisté, že jdou správným směrem, když neví, za kterým z rodičů mají jít?

Nevěřící pár
Co bych napsal? Stejně jako u věřícího páru, jen bez víry. Rozumí si, jdou stejným směrem. Také ideální stav..

Pište své zkušenosti. Rád bych udělal nějaký článek sestavený z vašich názorů.
Použijte buďto komentáře nebo email v.simkanin[zavináč]seznam.cz

Mnoho lidí mi připadá nepřirozeně chladných, přestože se jedná o jejich vlastní vztah, staví se k věci jakože jim na tom nezáleží a je to problém toho druhého. Slyším často věty: „Já už mu napsala!“. Následuje vyčkávání a čekání, že se partner omluví. Přitom se třeba jedná o společný problém, ne chybu jednoho. Situace vyžaduje více. Aby jeden druhému odpustili. Samozřejmě že přehnaná iniciativa také není dobrá. Nesmíme přehánět a dělat ze sebe blbce. Když nám někdo kupříkladu záměrně ublíží a nám na něm záleží, tak abychom ho neprosili, ať je vše zase v pořádku. Zkrátka nepřehánět.

Pro mě nepochopitelné situace:

Příklad č.1
On: „Ty ses na mě neotočila“
Ona: „Ale já jsem čekala, že něco řekneš“
On: „Já čekal, že se otočíš“

Příklad č.2
Ona: nevim jestli mu napsat první..nebo ho uplně ignorovat..a počkat jestli napíše sám
Ona ( po pár dnech ) : jsem myslela, že když ho budu uplně ignorovat, tak třeba doleze ..

Jak může vztah ztroskotat na takových směšných hloupostech? Byl jsem svědkem těchto situací mnohokrát. Ať už u náctiletých nebo dospělých. Vždycky jsem si říkal, že přeci nemůže být problémem dát někomu sebe sama. Když mi snad na někom záleží, jdou pryč všechny takovéhle primitivní spory a úvahy. Nebo jsme je ochotni překlenout a jít dál. Poslední dobou mě však okolí ujišťuje, že to problém je. Ukázat a odkrýt partnerovy/ce kus sebe, kus své lásky.

Příklad: I když vím, že něco není moje chyba a nejsem to já, kdo by měl/a přijít a omluvit se, stejně půjdu za partnerem/kou a snažím se to řešit.

Proč? Záleží mi na našem vztahu. Mám ji/ho rád/a.

Tím ukážeme, jak moc nám na partnerovy/ce záleží a že ho milujeme. Ukázat svou lásku – vždyť to není problém. Jen nechat své city spontáně. Někteří si jsou dnes cizí a chladní. Jiní žijí šťastně a jejich vztahy vzkvétají . Čím to je?

Proč vlastně ne?
Nedokážeme ukázat, že někoho opravdu milujeme? Nebo nejsme ochotní? Bojíme se riskovat něco? Nesnížíme se na „úroveň“ toho, aby jsme se omlouvali? Nestojí nám láska za to? Máme tedy partnera/ku rádi? Pokud ne, má náš vztah smysl?

Bojím se ..
Když se bojíme projevit svojí lásku, co se stane? V první řadě nic nezískáme. Na druhou stranu, nic neztratíme. A to je bohužel přístup většiny po prvním nevydařeném kontaktu. Láska je jako loterie – když nic nevsadíme, nic nevyhrajeme ( to není můj výrok ). Samozřejmě, že se může stát, že někomu projevíte lásku, on/a vás odmítne ( méně inteligentní se vám i vysměje ) a vás to bude jen a jen bolet. Pokud však vyhrajete, bude to velká výhra . Vyhrajete vlastní štěstí, dále partnera/ku, životní zkušenost a seznam pokračuje dále …

Společnost poslední dobou odmítá Bolest, utrpení a smutek. Většina se logicky chová tak, aby co nejméně trpěli. Se snižující se sázkou vlastních citů se snižuje i šance „vyhrát“ city druhého.

Omluvte prosím, že je tento článek napsán chaoticky. Doufám, že jste nějak vyrozuměli co jsem chtěl říct.