Má utkvělá představa o dobrém a obohacujícím dialogu byla dodnes nejspíš mylná. Včera jsem se po trošku zamotaném dialogu s mojí kamarádkou posunul o malý krůček dále, co se konverzace týče.

Náš dialog vypadal zkráceně takhle:

Mluvíme, mluvíme, mluvíme, hádáme se/menší nedorozumění, situace se přiostřuje, končíme rozhovor.

Co na to řeknete? Dobrý rozhovor či nikoliv? Já jsem stejně jako jindy zaujal postoj: „Tak tohle se nepovedo. Snad příště..“. Jenže nějak mi to nedalo a začal jsem se ptát:

„Co vlastně od (dobrého) rozhovoru očekávám?“

Dostal jsem se brzy až ke srovnání s obrazem. Podívám se na obraz západu slunce a řeknu si: „Jo, to je hezké a příjemné“. Když bych chtěl jít trošku do hloubky a nechtěl bych to brát tak povrchně, řeknu si: „No je to hezké, ale je to kýč!“. Západ slunce je sice příjemný, ale nevyjadřuje nic.

„Hezký“ obraz nemusí být přímo hezký. Nemusí na něm být krásné scenérie pro oko aby byl hezký. Může být hezký tím, co vyjadřuje nebo tím, o co nás obohacuje. Např. když vyjadřuje nějaký pocit nebo náladu.

Nyní jsem toho názoru, že diskuse, při které se usmíváme, může být stejně dobrá, jako když se s někým mírně pohádáme. Každý rozhovor je jiný, má jiný odstín a každý odstín vám dá něco jiného. Takže když se pohádáme a problém nevyřešíme, neznamená to nutně, že je všechno špatně. I tak nás to mohlo obohatit ještě více, než klasická konverzace s úsměvem. Jinak někoho poznáte při klidné konverzaci a jinak při hádce.

A tak jsem si včera řekl s úsměvem, cituji:

„V jádru jsme si moc hezky popovídali, když na to pohlédnu trošku jiným způsobem než jen: Aby to vypadalo hezky (společensky přijatelné)“.

Čekám na Vaše názory a reakce..