Mé plány na celý týden škrtla náhlá nákaza salmonelou. Strávil jsem jeden týden v nemocnici. Pak nadešel onen den, kdy mě měli propustit. Potřeboval jsem zařídit mnoho záležitostí hned poté, co mě propustí. Všechno bylo den předem promyšlené tak, aby záležitosti sedli jedna na druhou a já je bez problémů vyřídil. Pochvaloval jsem si svůj plán a děkoval v modlitbách Bohu, že to takhle zařídil. Stihnu veškeré povinosti, které chci a ani nebudu mít časové potíže přestože jsem strávil týden v nemocnici. Jenže ejhle! Já jsem se radoval zatímco Bůh měnil. Při ranní vizitě mi doktor sdělil, že si mě tu ještě jeden den nechají. Plány byly v háji. Věděl jsem, že teď už těžko něco stihnu. Až do druhého dne jsem si říkal, jaká je škoda, že se tak dobrý plán pokazil.

„Kdyby mě tak ten doktor poslal domů už dnes… To bych to všechno stihnul“

Takhle to vypadá, když si člověk myslí, jak dobře něco zařídil a že už to jinak nejde. Když mi Bůh takhle zamíchal karty, myslel jsem, že je vše ztraceno. Jenže On to udělal po svém, naštěstí.

Druhý den mě z nemocnice pustily a já se pustil do vyřizování záležitostí s myšlenkou, že už to asi nezachráním. Divil jsem se, když mi to vycházelo jedna radost. Překvapivě mě nakonec trkla skutečnost, že pokud by mě pustili z nemocnice už včera, nevyšlo by mi to všechno ani zdaleka tak dobře, jako dnes, ve dni druhém.

Vzal jsem si z tohohle mého plánování poučení:

„Měl bych více důvěřovat Bohu a jeho záměrům, ne pořád prosazovat vlastní vůli o které si myslím, že je nejsprávnější“

Když se pomodlím a něco se proti mé vůli a úsilí změní, nemusím z toho mít strach.

Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.

Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )

Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe. Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel