photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

Má drobná cestička:

Byl jsem kluk, který ani nevěděl, co je to blog a k čemu může sloužit. V té době sem si ani nemohl představit, že bych měl svůj vlastní blog. Taktéž jsem vůbec netušil, co je to doména nebo hosting. Celá oblast blogování pro mě byla španělskou vesnicí..

Už jsem došel/dospěl k:

1. vlastní adrese/doméně (nejen nějaké bloguje.cz)
2. fungujícímu blogu (divím se, že jsem to zvládnul)
3. navštěvovanému blogu (mohl bych také mít blog kam by nikdo nechodil, stálý čtenáři nejsou samozřejmostí)
4. vlastnímu designu (vymyšlení designu, převod do kompatibilní webové podoby)
5. kvalitnímu a rozsáhlému obsahu
6. vlastnoručním ilustracím ke článkům
7. chuť dál psát (dnes, kdy hodně bloggerů končí)

Pro profesionály v daných oblastích jsou to všechno pouhé triviality hodné pousmání se nad začátečnickou radostí.  Chtěl jsem blog, mám blog a dosáhnul jsem toho úplně sám. Jestli je mou malou službou psaní blogu o víře, budiž. V tom případě mohu konstatovat, že mi Bůh dal naprosto vše, co k tomu potřebuji.

Pokud nás někde Pán chce, dostane nás tam. Pokud chce, aby jsme vykonávali nějakou funkci, dá nám vše, co k tomu potřebujeme. Nebojme se a důvěřujme mu.

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.

Jak a kde se zrodí myšlenka? Někdo nám ji jen tak dá? Kdo? Pokud vím, vědci zatím nejsou schopni zjistit, jak vůbec v mozku myšlenka vznikne – kde je její počátek? Odkud přijde?

Říká se: „Bůh ti ukáže cestu!“. Co to znamená? Já bych si to dosadil právě k této animaci. Panáček snažící se otevřít dveře tím, že je rozbije. Můžeme se snažit jak chceme, ale dokud nám Bůh nedá myšlenku, jsme bezmocní. Čekám, že mi někdo namítne, jak je možné, že toho nevěřící vědci tolik vynalezli? Proč by nevynalezli – jsou sice nevěřící, ale to neznamená, že nemůžou nic. Jsou to jak se říká: „Děti osudu“. čekají na náhodu, věří že budou mít „štěstí“ ( zláštní, věřit ve štěstí, když se nad tím zamyslíme.. ), nemají se na koho obrátit. Ale o tom článek Snad nemusíme věřit?. V této animaci je právě skvěle zachyceno jak důležitá je myšlenka.

Animace mě opravdu nadchla. Skvěle propracované znázornění energie a síly . Obyčejný animovaný GIF, oldschool efekty, 2 barvy a přesto skvělé! Z mé strany tedy uznání a *RESPECT* autorovy zručnosti! Autora se mi nepodařilo zjistit, pokud by jste chtěli hledat ještě jiné animace klíčové slovo této animace je: Multi lock on.

Ještě k animaci:

Na začátku – text vedle dveří: „Když ti nejde dveře otevřit, rozbij je“
Na konci: „Pokud nemůžeš otevřít dveře zatlačením, zkus za ně zatáhnout“

Zkus za ně zatáhnout – ano to je ta myšlenka, kterou nám Bůh může dát. Potom už nám dává smysl – „Bez Boha nic neuděláš!“ Dokud nám nedá myšlenku, nic nezmůžeme.

Multi lock on 2 ( pro zasmání )

Šel jsem po odkvétající louce. Vzduchem létala semínka pampelišek. Některá letěla vzhůru, jiné se lehce snášela k zemi. Posadil jsem se na louku. Pozorování uvolňujících se semínek z jejich mateřské pampelišky mi připomnělo postoj mnoha lidí k životu na světě. Některá semínka se uvolnila hned jak mohla. Jen co semínka dozrála, chtěla pryč. Věděla, že je čeká dlouhá cesta a čím víc času ztratí vyčkáváním, tím méně příznivější podmínky budou mít ve svém novém životě. Ostatní semínka se držela své „maminky“ zuby nehty. Mohl foukat silný vítr – který byl pro semínka, která se už vydala na cestu, velmi příznivou okolností – ale ta, která byla ještě na pampelišce, se držela o to více. Semínka si myslela, že tu bude jejich mateřská pampeliška navždy.

Přesně tak je to s lidmi. Když zafouká, bojí se, aby se jim nic nestalo – nejsou připraveni na cestu dál ( neříkám, že každý věřící je vždy připraven na všechno – člověk je přeci jenom člověk ). Ovšem věřícího pokud postihnou nepříjemné události – spolehá o to více na Boha. Lidé, co vědí, že smrtí nic nekončí, se zařizují již dopředu. Snaží se, co nejrychleji a co nejvíce dospět ve víře, dostat se dál, vědět a znát. Vždyť každý se bojí neznáma. Pokud si však v Bibli přečteme, co nás čeká, čeho se můžeme bát? Vždyť jediný vládce všeho je s námi .) a to napořád. Smrt může přijít kdykoli a kdybychom nebyly připraveni, kde skončíme? Proto nelpěme a nedržme se tohoto světa jako kdyby znamenal vše. Jsme tu jen dočasně – stejně jako ta semínka na pampelišce. Pampeliška jednoho dne zvadne a pohltí ji zem. Stejně tak je to na světě. Jsme na něm jen na tak krátkou dobu. Naše cesty vedou dál.