Jako každý věřící, snažím se i já zdokonalit.. „Jak se naučit víc milovat Ježíše“, říkal jsem si. Hodněkrát jsem si četl texty typu: Milujte Ježíše ve svých bližních, čiňte skutky lásky. Už maličko vím, jak je láska důležitá..

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Korintským 13,2

Právě proto jsem hledal způsob jak jednoduše alespoň trošku pokročit. Dostat se o malý kousíček blíže Bohu, alespoň trošičku se Bohu zalíbit.. A bylo mi dáno. Čekáte něco zázračného? Ne, je to úplně obyčejná věc, na kterou přijde každý, kdo to myslí upřímně.

Každé ráno si jenom říkám:

Co dnes pro Pána udělám, čím ho potěším?

Co dobrého, co navíc, co z lásky udělám pro své bližní?

photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?

já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život .

spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.

já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.

spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.

já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.

spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..

Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..

Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:

To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.

Vše hovořilo proti. Řekl jsem: „Pane, obětuji Ti toto mé trápení a nechuť. Obětuji Ti to, za moji kamarádku. Prosím, veď ji a ochraňuj“

Co má Bůh společného s penězi?

Prakticky vůbec nic . Našeho Pána o všechno prosíme, ale nezdá se Vám trochu podivné, pořád jen prosit? Co třeba něco za to? Běžně, když něco chceme, koupíme si to – za peníze. Vezmeme si zboží a na oplátku dáme peníze. Boha prosíme, aby nám něco dal, něco zařídil. Co kdybychom platili? Obyčejné peníze si od nás nejspíš nevezme , za to nám však dal něco mnohem univerzálnějšího. Oběť. Můžeme mu obětovat. Svůj půst, svoje utrpení, svou bolest. Budu-li se za někoho modlit, spojím modlitbu ještě s postem, právě proto, abych měl co dát na oplátku, za Boží dary.

Inspirace

• Můžeme Bohu dát třeba svůj malý jednodenní půst od masa, nebo zřeknutí se čokolády. Jindy nebudeme třeba pár dní poslouchat hudbu.
• Další možností jsou samozřejmě dobré skutky „navíc“. Projevit aktivitu a někomu pomoci. Nebo udělat nějakou práci nezištně…

Cokoliv vás napadne, toho se můžete postit. Jde o to, odříkat si něco, co je pro nás příjemné a co postrádáme.

„Nejen prosby..“

PS: Na tu mši jsem šel. Před oltářem se mi už najednou spát nechtělo. Křížovou cestu jsem četl celou a domů jsem přišel s krásným pocitem překonané lenosti a posily svatým přijímaním.

Akce – tím myslím např. naši práci. O něco se snažíme. Tedy, snažíme se o reakci. Vydělávám si peníze, abych si mohl koupit auto. Akce – reakce. A když si dosadíme tu „moji rovnici“ vyjde nám: Vydělávám si peníze, Bůh rozhodne zda si ho koupím nebo nekoupím, koupím/nekoupím si auto.

Každý ví, že se může rozhodovat, jak chce. Chceme jet na dovolenou, ale nevyjde to. Rozhodneme se koupit dům, ale čirou náhodou to nevyjde. Pro některé čirá náhoda, pro jiné Boží řízení. A takhle to nějak funguje. Málokdo si je toho vědom. Proto se mnozí modlí za správné rozhodnutí, za vedení svých kroků Bohem. Jedině on je ten, kdo skutečně rozhoduje o veškeré existenci. Rozhoduje i o životě a smrti – nejsme to my lidé ovládající medicínu, je to Bůh stvořitel.

Bůh
On nám dokáže dát myšlenku k podniknutí samotné akce – prvního bodu děje. Rozhodnutí a šťastný výběr, se vším nám pomůže. Vede nás životem, vede nás temnotou. Vlastně nic neovládáme, jsme bezmocní. Pokud nám k něčemu nedají „vyšší síly“ svolení, nic se nestane . I přes to si myslíme, že žijeme svoje vlastní životy, tak jak chceme.  Chceme, ale přesto se život vyvíjí úplně jinak. Ježíš se přirovnával k pastýři, který nenechá své ovečky napospas vlkům. Pečuje o nás, stará se o nás, ale musíme o něj mít zájem nejen v našich těžkostech.

Děkuji ti Ježíši
Proto tedy děkuji. Za všechno co mi Bůh dává. Za každý den, jídlo, mír, rodinu … Zamyslete se. Je toho tolik… Stará se o mě. Ateista se ptá: „Jak se o tebe ten tvůj Bůh stará?“. My vidíme před autem, které nás málem srazí, Božího anděla. Ateista nám řekne: „To je hloupost, dokaž to!“. Opět jsme u nezpochybnitelnosti a neprokazatelnosti víry. Je to 50 na 50. Tedy absolutní svoboda – Kdo chce věřit, uvěří. Kdo nechce, nevěří.

Šel jsem po odkvétající louce. Vzduchem létala semínka pampelišek. Některá letěla vzhůru, jiné se lehce snášela k zemi. Posadil jsem se na louku. Pozorování uvolňujících se semínek z jejich mateřské pampelišky mi připomnělo postoj mnoha lidí k životu na světě. Některá semínka se uvolnila hned jak mohla. Jen co semínka dozrála, chtěla pryč. Věděla, že je čeká dlouhá cesta a čím víc času ztratí vyčkáváním, tím méně příznivější podmínky budou mít ve svém novém životě. Ostatní semínka se držela své „maminky“ zuby nehty. Mohl foukat silný vítr – který byl pro semínka, která se už vydala na cestu, velmi příznivou okolností – ale ta, která byla ještě na pampelišce, se držela o to více. Semínka si myslela, že tu bude jejich mateřská pampeliška navždy.

Přesně tak je to s lidmi. Když zafouká, bojí se, aby se jim nic nestalo – nejsou připraveni na cestu dál ( neříkám, že každý věřící je vždy připraven na všechno – člověk je přeci jenom člověk ). Ovšem věřícího pokud postihnou nepříjemné události – spolehá o to více na Boha. Lidé, co vědí, že smrtí nic nekončí, se zařizují již dopředu. Snaží se, co nejrychleji a co nejvíce dospět ve víře, dostat se dál, vědět a znát. Vždyť každý se bojí neznáma. Pokud si však v Bibli přečteme, co nás čeká, čeho se můžeme bát? Vždyť jediný vládce všeho je s námi .) a to napořád. Smrt může přijít kdykoli a kdybychom nebyly připraveni, kde skončíme? Proto nelpěme a nedržme se tohoto světa jako kdyby znamenal vše. Jsme tu jen dočasně – stejně jako ta semínka na pampelišce. Pampeliška jednoho dne zvadne a pohltí ji zem. Stejně tak je to na světě. Jsme na něm jen na tak krátkou dobu. Naše cesty vedou dál.

Jízda městem
Jedete autem po silnicích obyčejného města. Koukáte na značky, aby jste neporušili nějaký předpis. Občas zastavíte na křižovatce, protože máte červenou nebo musíte dát přednost v jízdě. Když zaparkujete někde, kde se nesmí parkovat, dostanete pokutu. Aby jste ve městě nezabloudili a dorazili tam kam chcete, koukáte na ukazatele nebo informační tabule. Tyto předpisy, dopravní značení a celkový provoz ve městě mi připomíná obyčejný život s vírou. Každý člověk hledá pomyslné značky ve svém životě. Hledá směr, kterým se má vydat.

V čem mají výhodu věřící?
Bůh jim ukazuje směr. Ať už jim přidělí pomyslného policistu, který jim onen směr ukáže, nebo uzavře silnici vedoucí tam, kam by onen věřící jet/jít neměl. V životě nám ukazuje cestu nějaký známý nebo kamarád, přes kterého se projeví Boží moc. Řekne nám kupříkladu: „Ne, ten barák nekupuj“ a pomůže nám tak neudělat životní chybu. Silnicí číslo .. nejezděte, je zde uzavírka, hlásá církev. Ta nám také pomáhá v životě. Učí nás v mnoha případech už dopředu neudělat chybu. Na připodobnění dopravy ve městě se dá prakticky celá víra ukázat. I události jako křest – dostáváte řidičský průkaz aby jste vlastně mohli jet a ne jít pěšky ( daleko se asi nedostanete ). Jdete ke zpovědi – jako když jedete do servisu. Tam vám auto opraví, vymění olej.. K přijímání svátosti jdete stejně tak, jako pro benzín. Do rakve jako do vrakoviště. Přesto však, řidič – tj. duše – zůstává. Zkáze podlehne jen auto – tj. naše tělo.

Desatero a Bible.
Desatero přirovnám ke značkám typu – zákaz odbočení, zastavení, stání apod.. Pokud si někdo myslí o desateru, že jsou to zbytečné zákazy, tak ať si zkusí to samé praktikovat u zákazu zastavení. Když zákaz porušíte, dříve nebo později přijede odtahovka a dopadne to pro vás ne zcela dobře. Minimálně budete muset zaplatit nějakou tučnou pokutu. A negativní dopad to bude mít nejen pro vás. Stejně tak jako tímhle uškodíte sobě, uškodíte taktéž někomu jinému. Omezíte ho tím, že jste zastavili tam, kde se zastavit nesmí a tím jste blokovali jeho výjezd na silnici. Zmaříte v životě nějakou jeho příležitost svým přesvědčením. Takhle je to s mnoha přikázáními a zákazy ve víře. Problémem zůstává, že lidé nejsou schopni myslet natolik dopředu, aby desatero náležitě ocenili. Dokud nepřijde následek jejich chyby – porušení přikázání, ať už úmyslně nebo neúmyslně – do té doby si neuvědomí, že je to špatně.Bible. Když nám jsou tedy dávána znamení, jak poznáme co znamenají a jak se jimi máme řídit. Značky by byly k ničemu pokud bychom neznali jejich význam. Pro jejich vysvětlení jsou učebnice autoškoly. I nám Bůh dal takovou učebnici – Bibli. Je v ní vše co potřebujeme. Řekl bych – Bible – kniha moudrosti.

Takhle bych mohl pokračovat dále, pro demonstrac toi však stačí.

O co mi jde?
Chci tady opět poukázat na víru. Jak vidíme, jakožto lidé jsme bezmocní. Můžeme mít peníze, můžeme mít známosti přesto však v takových to chvílích nedokážeme udělat nic. Nikdo z lidí nedokáže udělat nic, aby vlastní silou něco zvrátil. V těchto situacích se cítíme bezmocně, bezradně. Jsme naprosto neschopní. Můžeme se jen utěšovat a chlácholit. Je tu však jedna věc, jedna možnost, co můžeme udělat. Věřící člověk se totiž může pomodlit. Jistě mi někdo na tohle řekne, že je to také jen nějaké utěšování, že se můžu modlit jak chci a nic se stejně nestane. Možná že se nic nestane a ten dotyčný bude buďto mrzák, nebo nehodu nepřežije vůbec. Ale já budu vědět, že o tom Bůh ví. Že se to nestalo jen tak, bez významu. Že to nebyla náhoda, která se prostě stane a bude bezvýznamná. Budu vědět, že se to mělo stát, že to dává smysl. Samozřejmě tohle se odvíjí od vašeho celkového postoje k víře. Buďto věříte nebo ne. Pamatujte si však ..

Věřící člověk není nikdy sám – má se na koho obrátit.

Věřícího člověka neovládá ani osud ani náhoda.

Nespoléhejte nikdy na zdánlivě mocného člověka.

Děkuji Bohu, že je pořád v mé blízkosti, že se na něj mohu obrátit…

Vybral jsem jedno z 10 přikázání. Nesesmilníš. Počítám s tím, že si na tohle téma vyslechnu hodně kritiky od teenagerů a nejen od nich. Zasypou mě otázky typu: „Proč bych si neměl užívat? Jsem mladý a život je krátký. Tak proč bych si ten život neužil?“ Docela rád bych souhlasil, jenže následky nedodržování tohoto přikázání mě přesvědčili o opaku. Jsem přesvědčen o tom, že toto přikázání je dobré dodržovat.

Moje představa o tomto přikázání je zhruba taková:

Zdá se vám to tvrdé? Vůbec se nedivím. V dnešní době je to až „nepřirozené“. Snad to není ani normální. Teď je tedy čas, poukázat na pozitiva.

Bude jich pravděpodobně více než kolik jsem jich zde vypsal:

Našli by se zde ještě další pozitiva, ale ta už nejsou tak zřejmá. Uvedl bych zde kupříkladu – Sex jako posílení vztahu. Pokusím se to vysvětlit.

Když se stane sex základem pro „vztah“.
Když se dva lidé nejdříve sblíží sexuálně, myslím především sexuálně a jinak si nějak moc dobře nerozumí, je to už předem na rozpad. Může dojít na tzv. zkoušku někoho jiného. ( myslím nevěru ) Jeden z dvojice si jednoduše najde někoho hezčího / lepšího => podvádění, nevěra nebo rovnou rozchod. Samozřejmě nemusí dojít hned na tohle. Nebo na to nemusí dojít vůbec. I takové páry se přeci mohou milovat a láska jim může vydržet třeba na celý život. Stejně je tu však zcela logicky malé procento, že to bude šťastné a ne jen přechodné. Sázení na tělesnou lásku je tedy docela velký risk. Ostatně neznám moc lidí, kteří poslední dobou nemají dva nebo tři partnery do roka. Nejsem zrovna na tohlé téma zastáncem hesla – Změna je život.

Když je sex jen dalším stupněm vztahu.
Teď vezměme v potaz, že se dva lidé seznámí. Rozumí si spolu, dejme tomu, dva roky a rozhodnou se pro svatbu. Za ty dva roky života „jeden pro druhého“ se poznají natolik, že zkrátka ví, že se k sobě hodí nebo nehodí. Protože, když nejde ve vztahu o sex, je to úplně něco jiného, než na co může být leckterý člověk zvyklý. Není to už o tom, koupit partnerovi/ce krásný drahý dárek, jen proto, aby toho druhého odměnil/a sexem. ( Zní to jako kdybych znal všechny vztahy na světe. Jen uvádím nějaký příklad, možnost. Neříkám, že tak to je. I když mám pocit, že zrovna tohle je aktuální trend ) Oba si jsou jistí, že druhého zajímají nejen tělesně ale i svojí vlastní osobností. Že jsou pro sebe opravdu vhodní. Vyhovují si. Ať už v komunikaci, řešení problému, vzájemné podpory … Jen se nad tím na chvilku zamyslete. Není to krásné? Nemusí to být jen ve filmu, kde uvidíte, že lidem na sobě záleží.

Shrnu to. Když to, co jsem tu napsal logicky uvážíte. Dojde Vám, že přikázání jsou tu od toho, aby nám zajistila dobrý život. Jsou naprosto geniálně vymyšlena. Stejně tak jako příroda sama. Vždyť to všechno kolem nás dokonale funguje. Rozhlédněte se. Jen to, co se snažíme nějak ovlivnit a přetvořit, se rozbije. ( Globální oteplování,různé nemoci, alergie lidí a mnoho dalších problémů které zde dříve nebyly… stačí se podívat na nějaké zprávy a dozvíte se dost ). Když bylo všechno stvořeno, aby to dokonale fungovalo, tak asi i na těch přikázání něco bude.

PS: Vím, že jsem zrovna tenhle příklad neuvedl zrovna nejlépe, ale zkuste nad tím přemýšlet aniž byste byli předem rozhodnuti zda je přikázání dobré, nebo jen omezuje.