..pokračování předchozího článku..

„Ať vám to anděl strážný vrátí!“, říkala ta babička. Odcházel jsem z pečovateláku a přemýšlel nad tím. „Co se mi asi přihodí, aby mi to mohl anděl vrátit?“. Za necelý týden to přišlo…

Doma jsme stavěli přístřešek a potřebovali jsme 1,5 metru dlouhou traverzu. Jel jsem se podívat do jednoho kovošrotu, jestli tam něco nenajdu. Přijel jsem, zaparkoval jsem. Vylezu z auta, zamykám a někdo na mě zavolá. Otočím se. Majitel. Domluvil jsem se s ním, že si mohu prohlédnout, co by se mi mohlo hodit. Strávil jsem nejméně hodinu obhlížením hromady železa. Když už jsem našel jednu traverzu, která by vyhovovala, zjistil jsem že je moc dlouhá a není ji jak uříznout. No co, zkusím to ještě jinde. Vracím se k autu a nestačím žasnout…

V duchu si říkám: „To není možné, to prostě není možné!“. Stalo se vám někdy, že jste zapomněli zamknout auto? Ano, asi stalo. Jenže ono nebylo jen odemčené! „Jsem ale blbec! Já jsem takovej blbec!“ Nevím jak se mi to podařilo, nechal jsem klíčky ve dveřích. Každému na očích! Auto nebylo nijak zajištěné a klíčky provokativně zapíchnuté ve dveřích! Hodinu jsem nebyl u auta, ani jsem na něj neviděl. Mohlo kolem něj projít alespoň 20 lidí. Ještě k tomu to bylo v místě, kde by to nikomu nepřipadalo divné, stačilo si jen sednout, nastartovat a odjet… Jakto, že tady moje auto ještě je? Zázrak nebo náhoda?

Hned poté, co jsem si přestal nadávat sem si vzpomněl na onu babičku, která mi před týdnem řekla: „Ať vám to anděl strážný vrátí!“

Chvála Tobě, Pane!

Přehled pokračování:

• Díl 1. Ať vám to anděl strážný vrátí!
• Díl 2. Vrátil mi to až až (právě čtete)
• Díl 3. Ujišťuje mě každý den

Dnes mi hlavou putovala trochu jiná myšlenka. V nějaké diskusi psali nevěřící lidé o tom, jak jim doslova věřící svou víru cpou.

Obtěžují a dělají jen a jen problémy. Zas jejich víra. Všichni ti věřící, potřebují v něco věřit – slaboši!

Abych dokreslil celou moji myšlenku, použiju tento příklad:

Jedou takhle kamarádi autem do města vzdáleného 100 km ( auto berme jako víru nebo Boha ). Na desátém kilometru cesty potkají jiného kamaráda, který jde pěšky. Zastaví u něj a říkají: „Pojeď s námi, neblbni, takhle nikam nedojdeš a v noci špatně skončíš!“. On odpoví: „Ale ne, já to auto nepotřebuju, stejně žádné město není! Nikdy jsem ho neviděl a důkaz o něm také nemám!“

Ptám se:
Jak se tedy jako věřící máme chovat? Jsme ti, kteří mají radost, kteří poznali víc ( Ježíše, víru, jeho lásku. Nemyslím nadřazování se nad ostatní! ). Jsme šťastní – viz. první odstavec. Dobrý člověk se vám, jakožto nevěřícím, bude snažit vysvětlil, že auto, nebo třeba mobil je dobrá a užitečná věc. Máme tedy my ateistům říkat, že auto (víra) je dobrá věc, se kterou jsou vzdálenosti mnohem kratší ( s vírou život bohatší ) ? Že jsou oni ti bláhoví? Nebo se máme starat o sebe a je nechat na pokoji? Chápu, že když se víra musí udržovat v „dobrém stavu“, stejně jako auto a také, že je těžké někdy se s vírou udržet na správné cestě. Jsou nevěřící nevěřícími proto, že je pro ně těžké tohle zvládnout? Jednodušší „auto“ nemít a nemuset se o něj starat? Když ale auto nemáme, vyplývá z toho samozřejmě naše bezmocnost někam dojet.

PS: nehodlám rozebírat otázky: Proč si vybrat zrovna křesťastnství – o tom jiný článek.

Jízda městem
Jedete autem po silnicích obyčejného města. Koukáte na značky, aby jste neporušili nějaký předpis. Občas zastavíte na křižovatce, protože máte červenou nebo musíte dát přednost v jízdě. Když zaparkujete někde, kde se nesmí parkovat, dostanete pokutu. Aby jste ve městě nezabloudili a dorazili tam kam chcete, koukáte na ukazatele nebo informační tabule. Tyto předpisy, dopravní značení a celkový provoz ve městě mi připomíná obyčejný život s vírou. Každý člověk hledá pomyslné značky ve svém životě. Hledá směr, kterým se má vydat.

V čem mají výhodu věřící?
Bůh jim ukazuje směr. Ať už jim přidělí pomyslného policistu, který jim onen směr ukáže, nebo uzavře silnici vedoucí tam, kam by onen věřící jet/jít neměl. V životě nám ukazuje cestu nějaký známý nebo kamarád, přes kterého se projeví Boží moc. Řekne nám kupříkladu: „Ne, ten barák nekupuj“ a pomůže nám tak neudělat životní chybu. Silnicí číslo .. nejezděte, je zde uzavírka, hlásá církev. Ta nám také pomáhá v životě. Učí nás v mnoha případech už dopředu neudělat chybu. Na připodobnění dopravy ve městě se dá prakticky celá víra ukázat. I události jako křest – dostáváte řidičský průkaz aby jste vlastně mohli jet a ne jít pěšky ( daleko se asi nedostanete ). Jdete ke zpovědi – jako když jedete do servisu. Tam vám auto opraví, vymění olej.. K přijímání svátosti jdete stejně tak, jako pro benzín. Do rakve jako do vrakoviště. Přesto však, řidič – tj. duše – zůstává. Zkáze podlehne jen auto – tj. naše tělo.

Desatero a Bible.
Desatero přirovnám ke značkám typu – zákaz odbočení, zastavení, stání apod.. Pokud si někdo myslí o desateru, že jsou to zbytečné zákazy, tak ať si zkusí to samé praktikovat u zákazu zastavení. Když zákaz porušíte, dříve nebo později přijede odtahovka a dopadne to pro vás ne zcela dobře. Minimálně budete muset zaplatit nějakou tučnou pokutu. A negativní dopad to bude mít nejen pro vás. Stejně tak jako tímhle uškodíte sobě, uškodíte taktéž někomu jinému. Omezíte ho tím, že jste zastavili tam, kde se zastavit nesmí a tím jste blokovali jeho výjezd na silnici. Zmaříte v životě nějakou jeho příležitost svým přesvědčením. Takhle je to s mnoha přikázáními a zákazy ve víře. Problémem zůstává, že lidé nejsou schopni myslet natolik dopředu, aby desatero náležitě ocenili. Dokud nepřijde následek jejich chyby – porušení přikázání, ať už úmyslně nebo neúmyslně – do té doby si neuvědomí, že je to špatně.Bible. Když nám jsou tedy dávána znamení, jak poznáme co znamenají a jak se jimi máme řídit. Značky by byly k ničemu pokud bychom neznali jejich význam. Pro jejich vysvětlení jsou učebnice autoškoly. I nám Bůh dal takovou učebnici – Bibli. Je v ní vše co potřebujeme. Řekl bych – Bible – kniha moudrosti.

Takhle bych mohl pokračovat dále, pro demonstrac toi však stačí.