photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)
Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou.. přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.
Rozhodnul jsem se
Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.
Proč?
Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.
„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.
Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!
Důsledky rozhodnutí
V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu. Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet 
, ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.
Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.
Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..
…
Já vím, já vím
. Musím vyjádřit obdiv nad tvým chováním! Opravdu dodržuješ o co jsem tě prosil 
. Jestli ale chceš něco říct (samozřejmě počítám s opačnými názory), prostor máš. Jen ti možná neodepíšu.
Upozornění: Tento komentář čtěte jen na vlastní riziko. Je to můj názor a nikoho jsem se nechtěl dotknout nebo ho zranit v jeho víře. Je možné, že se ve svých názorech mýlím, ale jsem hledající a pokládám si otevřené otázky. Myslím si, že to je legitimní právo každého diskutujícího. Proto mě tak trochu i mrzí, že Phate přestal psát své postřehy a je možné, že i mně bude zakázáno psát své komentáře. Možná i tento komentář bude vymazán.
_______________________________________________________________________
Každý z nás hledá svůj směr a kdo ho už našel, jde tou cestou a předpokládá i nějaký cíl. V tomto momentě asi opravdu nastupuje víra, že cíl, který předpokládáme je správný. Ani mě už neuspokojuje život, který vedu. Chci něco, co není tak povrchní a tak pomíjející. Jsem už unavený tím hříšným životem, který vedu. Hřích nás může uspokojit jen na chvíli, ale štěstí nám nikdy nepřinese. Kdo se stane synem hříchu, zažije jen postupnou agónii své duše. Ve hříchu je jen tma a strašlivá osamocenost. Je na čase se zastavit a položit si otázku. Co vlastně chci? A pátrat v sobě, ve svých vlastních hlubinách. Věřím, že pokud naše potřeba, možná touha po změně bude opravdová a upřímná, On nám odpoví a ukáže nám směr, kudy jít. Dá nám také jistotu a odvahu kráčet do neznáma. Převede nás přes údolí smrti do věčné blaženosti života. Jenže, nemohu si pomoci a musím to říct, prostě mi to nedá spát. Pokud Boha přijmeme do svého středu, celým svým srdcem i myslí svou, jednoho dne ho budeme muset v sobě také zabít. Já vím, jak strašně to zní! Zabít samotného Boha! Jenže, když ho nezabijeme, budeme stále spoutáni jeho láskou. To má být svoboda? Myslím si, že se musíme naučit v sobě zabít to, co máme rádi. Musíme se stát vrahy a zabít v sobě vše na čem tak lpíme, jen tak zažijeme skutečné osvobození. Já vím, že teď mě asi všichni ukamenujete za to co jsem řekl, ale já se nikdy nechci stát otrokem, dokonce ani otrokem Božské lásky. Krásu nikdy nenaleznete tím, že se na ní díváte. Až zabijete krásu, teprve potom pochopíte, kolik jste toho ztratili a také si uvědomíte její jedinečnost a její skutečnou hodnotu. Jen díky ničení jsme měli možnost a příležitost pochopit význam tvoření. Bez smrti není života a bez života by nebylo smrti. Jednoduše si nedokážu představit, že by svět mohl existovat bez vzájemně se doplňujících a vyvažujících protikladů. Dokonce i proti samotnému Bohu stojí Satan. Kdyby nebylo Satana, nemohlo by být ani Boha. Kdyby nebylo zla, jak bychom věděli, co je dobrem? Neříkám, že by jsme měli ničit. To vůbec ne! Neměli bychom však na ničem lpět, dokonce ani na Bohu. To je závislost a jak by nás mohla závislost na cokoliv osvobodit? Nic není tak jednoznačné, jak se zdá být. Ani cesta a ani cíl.
______________________________________________________________________
No a teď mě kamenujte, kamenujte mě ještě dříve než bude tento komentář vymazán:-) Anebo jen diskutujte a ukažte mi, že se mýlím. Možná se potom něco změní, možná uvidím zase to Světlo nebo zažiji opět to živé ticho, které mě kdysi pohltilo ve své blaženosti.
Ne, tak tenhle komentář smazán rozhodně nebude
. Já, autor tohohle blogu, se snažím ponechávat svobodu slova. Phatovi jsem to nezakázal, ale požádal jsem ho, že pokud budou komentáře stejné povahy jako předtím, že je nemusí psát – nebudu na ně odpovídat. Problém spočíval v tom, že oba jsme psali, ale výsledek nebyl žádný. Děkuji za tvůj komentář. Pochop prosím, že nechci nikomu zakazovat přidávat komentáře a ani je nehodlám mazat. Jen mi připadají zbytečné diskuze, ze kterých nic nevzejde.
Ať se mnou souhlasíš nebo ne, máš právo se vyjádřit
. Ohledně toho, co nás spoutává.. Z 90% se s tvým názorem mohu stotožnit. Všechno materielní nás může svazovat (a také tomu tak většinou je – peníze, jídlo, pití, úspěch, sláva..). Naše tělo má ty tendence, které nás svazují. Tělo chce dobré jídlo, tělo chce pohodlí. Je známo, že tělo je vstupní branou pro hřích. Vždycky je věškerý hřích jen díky tělu.
Zabít Boha je pro velmi úsměvné (bez urážky prosím). Vycházím z toho, že Bůh je Bůh. Tedy osoba, která disponuje neomezenou mocí v jakékoliv podobě. On je náším stvořitelem. Máme určitou „moc“, kterou vládneme tady na zemi (samozřejmě slovo moc je superlativem). Máme ji, protože nám ji dal. Všechno co máme a co jsme je jen díky němu. On nám dal takovou svobodu, že si můžeme vybrat mezi dobrem a zlem. Jeho láska je tak velká, že i když jsme ho tisíce let uráželi svými hříchy, on sestoupil z nebe a nechal se za nás ukřižovat aby na nás neměl ďábel žádný nárok. Tedy pokud křtem přijmeme tuto oběť. Jak a proč máme tedy Boha sami v sobě zabít?
Všechno máme díky němu. On nás stvořil. On je víc než svoboda. On je něco nepředstavitelného.. Můj názor je, že je nesvoboda, svoboda, Bůh. Když poznáš Boha, pochybuju, že budeš chtít svobodu. Mluvíme o nadpozemských věcech o kterých já osobně nemám nejmenší představu. Je mi ale jasné, že dokonalá láska (ne ta lidská) mě nemůže spoutat. Spíš naopak budu žadonit aby mě vzal za svého protože moje svoboda by mě přivedla do záhuby (to vidíme každý den v běžném životě.. naše rozhodnutí jsou jen zdánlivě správné).
S pozdravem vaseks
„Vždycky je věškerý hřích jen díky tělu.“
Tak to opravdu není.
Tak až nyní začínám chápat o čem jsi psal. Až když jsem přijal do svého srdce Ježíše a začal jsem žít živou víru v Krista. Přijal jsem Cirkev i se všemi těmi chybami a začal jsem skutečně vykonávat křesťanskou praxi. Až nyní Ti začínám rozumět Vašku. V současné době se připravuji ve svých třiceti pěti letech na Svaté přijímání a potom na Birmovku. Bůh začal konat v mém životě pozoruhodné zázraky.
Chvalme Boha! Ani nevíš, jakou mám radost!
To mě moc těší. Předpokládám, že hodně najdu na tvém blogu.. už teď mě hodně zajímá jak si došel až k takovému obratu, až ke křesťanství 
. Doufám, že si ještě dneska přečtu tvé články. Bohu díky! 
Názor na – Znát cestu a neměnit směr
Každý jedinec má danou svou cestu, aniž by ji samozřejmě znal. Je pouze na každém jedinci, kterou cestou se vydá ( vlastní, či dá na nějakou radu ). Následně potom pozná, jestli se vydal správným směrem, či ne.
Člověk je rozdělen do určitých etap, a v nichž (souhlasím s Tebou) by neměl měnit směr. Směr by mohl změnit až by přešel do další etapy života.
V životě je nejdůležitější trpělivost, snaha, víra, přiměřené sebevědomí, odvaha, spravedlnost, pevný řád, mít vlastní názor, upřímnost, pozitivně myslet..atd.
P.S : Tvůj blog se mi velmi líbí. Máš dobré postřehy ze života. Četl jsem psychlogii člověka, tak sem občas (když mě něco napadne) napíšu.