Život každého z nás doslova hýří problémy a překážkami. Občas se najde nějaký větší problém, který nás trápí a my se ho snažíme usilovně vyřešit. Čím složitější a obtížnější problém je, tím víc ho chceme už už překonat aby nás dále netížil. Chceme! Proto řešení problému upřednostňujeme před ostatními záležitostmi. Sám na sobě jsem vypozoroval chybu, které se často dopouštím…

Namísto toho, abych při řešení problému více věřil Bohu a prosil ho o pomoc, radši se spoléhám na vlastní síly. Překážka mě totiž tíží natolik, že se v mém žebříčku priorit dostane mnohdy až na první místo. Když se snažím vyřešit jeden konkrétní, pro mě důležitý a neodkladný problém, musím se koncentrovat jen na něj. Cokoliv jiného jde stranou. Jenže mnohdy šla stranou i modlitba.

Nevím jestli toto chování pramení ze strachu, že problém nevyřeším, nebo z pocitu úlevy, když problém překonám. V každém případě nyní pohlížím na své chování s odstupem a vidím, jak hloupé bylo. Jednalo se o mou slabou víru. Defacto jsem se jednoduše bál. Nevěřil jsem Bohu.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.“

(Iz 40, 10).

Bůh mi v každé situaci nabízí řešení. Pokud ho budu prosit, jistě mě vyslyší. Když mě nevyslyší (ve smyslu, že se nestane to, co bych si přál), stane se něco jiného k mému dobru. Uvědomuji si, že pokud pro mě bude Bůh stále na prvním místě, nemůžu mít tak tíživé problémy, stejně tak nemůžu mít strach z problémů. Ovšemže se obyčejný lidský strach a obavy vždy projeví, ale pokud vím že je mi Bůh stále nablízku a vím, že problémy nejsou to, co nás ovládá, nemůžu se bát.