Svým přátelům rád a často pomáhám. Ať už mají těžkosti, chtějí se vypovídat nebo jen s něčím pomoct. Jsou to přeci přátelé! Zajímá mě, co se s nimi děje, zajímá mě, co se jim daří nebo nedaří..

Ocitl jsem se teď v neobvyklé situaci. Občas se najde nějaká ta chvilka, kdy jsem sám. Normální. Předpokládám, že každý má také chvilku, kdy nechce být sám. Samozřejmě, že tohle se týká i mě. Chtěl bych si s někým promluvit, nebo s někým být. Absolutně netuším proč, ale vždy, když nechci, jsem sám. Je to taková situace naschvál. Stejně jako, když někam pospícháte a nestihnete na semaforech ani jednu zelenou…

Stále vás budou přátelé někam zvát, stále s nimi budete komunikovat, ale když už je opravdu potřebujete … ticho po pěšině. Paradoxně i lidé, kteří doslova vyhledávají vaši přítomnost.. Nikde nikdo. Co je to za zvláštní úkaz? Mám snad takové „štěstí“ jenom já? Zatím si to vysvětluju stejně, jako např.: Pokud čekáte ve frontě v obchodě - fronta ve které stojíte vy, je vždy ta nejdelší.

Článek není ani EMO ani depresivní