Není to tak dávno, co jsem byl na pohřbu jedné vzdálené příbuzné. Dobře si na to vzpomínám. Byla zima, hřbitov pokrytý sněhem. Na náhrobkách tu a tam plápolaly plamínky svic. Za tamním kostelem, pod obrovskými stromy jsme stáli. Všichni v černém, smutném rozpoložení, bez náznaku radosti. Foukal studený hvízdavý vítr. Farář odříkával obvyklé pohřební promluvy k lidem. Každý se klepal zimou. Mnozí lidé plakali, nad ztrátou svého blízkého. Pro mě to byl pohřeb jako každý jiný. Vždycky někdo odchází, jiný přichází. Při tomhle pohřbu se ale objevila myšlenka, kterou jsem chtěl zachytit. Když spouštěli rakev do země, projel mi tělem pocit nicoty. Následoval pocit, podobný probuzení se ze snu a setkání se s realitou. Uvědomil jsem si tam, když jsem tam stál a díval se, jak tímto bodem něco končí .. Končila existence nějakého člověka, který měl přátele, rodinu, závazky, manželství .. měl toho hodně a teď přestával existovat – přestalo existovat jen jeho tělo – materiální záležitost. Vím, že tohle čeká i mě, každého z nás. Všechno tohle je jen dočasné. Celý svět. Všechen majetek a většina věcí za kterými se lidé ženou. Peníze, kariéra, majetek .. a přitom to nebude mít žádnou hodnotu. Jak se říká: „To si do hrobu nevezmeš!“. Při těchto myšlenkách se mi vybavuje takový ten filmový průlet.. kdy snímají člověka z družice a pak se postupně vzdaluje obraz. Nejdřív vidíte zřetelně člověka, pak rozeznáme už jen dům .. vzdalujeme se .. vidíme jen město, pak města .. státy .. zeměkouli … malou Zemi … Slunce … maličkou Sluneční soustavu … a jdeme pryč. Někam úplně jinam. V úplně jiném stavu. Do nějakého jiného časoprostoru .. nebe či pekla … Tam jsem si uvědomil jak je důležité věřit v Boha, protože až budou spouštět do země moji rakev bude pozdě změnit svůj život.

Buď na mě bude čekat můj Pán a nebo někdo jiný……

Budu se proto snažit, abych vedl správný život. Až pak budu stát před Bohem a on mi ukáže všechny moje skutky v životě, někde nesmazatelně napsané, nechci, aby tam byly věci, kterých budu litovat. Smrtí to zkrátka nekončí, smrt je jen krok dál. Až z vašeho těla bude unikat život, tehdy se k vám budou blížit stíny a tma vás začne pohlcovat, nebo přijde Bůh a půjdete do nebe. Pokud v sobě nebudete mít světlo, ostatní uslyší jen pláč a skřípění zubů.

Já vím, zní to jako pohádka na postrašení malých dětí.. „Přijde vlk a sežere Vás“. To, že něco neznáme, nebo to není prozkoumané, neznamená, že to neexistuje. Zatím žijeme a můžeme dělat dobré skutky a vést dobré životy. Počítejte s tím, co přijde.