V posledních týdnech mám velmi málo volného času. Studium, učení, projekty, přátelé. Týden co týden nabitý až až. Sotva stíhám.

V pracovně nabitých týdnech se staráme o to, co teprve bude. Plánujeme zítřejšek, včerejšek zapomeneme. Takové jsou priority. Jsme vytížení tím, co všechno musíme stihnout, udělat a zařídit, ale už neřešíme, co jsme udělali. Uvědomil jsem si v tomhle pracovním shonu, že zapomínám na důležitou věc. Pořád pracuju, studuju, pracuju, studuju.. a něco mi mezi tím schází, že ano? Každá práce by měla mít své vyhodnocení. Každý náš skutek bychom měli hodnotit. Ale kdy, když pořád jen pracujeme? Kde je pohled zpět? Zhodnocení naší práce, našich skutků? Proto se snažím udělat si v týdnu svůj tzv. „čas nicnedělání“.

„Nicnedělání“

Představuje pro mě chvíli vzpomínání, co vše jsem za týden udělal. Jak jsem se ke komu zachoval. Co přinesl můj život ostatním lidem. Svým způsobem mohu mluvit o zpytování svědomí. V mém životě hraje tento pohled zpět důležitou roli. Již mnohokrát mi chvíle přemýšlení poukázala na chybu, kterou jsem udělal, kterou jsem někomu ublížil. Několikrát jsem se omluvil přátelům, na něž jsem zapomněl. Nebo, že jsem se k někomu nezachoval tak, jak jsem měl. Díky rozjímání nad svými skutky se cítím vyrovnaný. Nemám pocit, že bych před něčím utíkal a to je pro mě velmi důležité. Mít čas přebrat si to v sobě, to mi scházelo.

PS: Mě osobně přicházejí tyto zpětné reflexe především v modlitbě.