V oboru, který studuju, musí člověk tu a tam kreslit nebo malovat. Samozřejmě, že jsme nedávno ve škole malovali. Ještě než jsem začal malovat, zela má bílá čtvrtka prázdnotou. „Jak se mi asi podaří tu prázdnotu vyplnit..“. Začal jsem nejistě malovat se slovy: „Žehnej mi Pane. Ať slouží má malba ke tvé slávě!“ Z počátku mi jako obvykle nešlo se přiblížit alespoň trochu uspokojivému výsledku. „Ale co.. už to domaluju když sem začal“. No dokončil jsem to nějak. Nebyla to žádná sláva, ale úplně nejhorší, vzhledem k mým začátkům s malbou, to také nebylo. Považoval jsem to za úspěch .

Moji malbu vidělo pár spolužáků. Ti co se podívali, říkali: „Ty umíš hezky malovat“ a jiné pochvaly. V každé větě se opakovalo „TY“. Jako kdybych na té malbě měl kdovíjaké zásluhy…

JÁ?

Jaké já na tom mám zásluhy? Ano, má ruka držela štětec a mé oči pozorovali vznikající dílo. Kde se ale vzal talent, kde se vzala příležitost malovat a proč vůbec malovat? „Přišel jsem k tomu jako slepej k houslím“. Za vším stojí Bůh! Nechvalte mě, ale jeho! Nebudu říkat „můj talent“. Jen mi ho přece propůjčil . Nikdo neovlivní, jestli bude mít na něco talent. Není náš. Proto děkujme Bohu za to, co jsme dostali. Každý člověk dostal nějaké nadání, někdo více, někdo méně.

Podobenství o hřivnách

Matouš 25: 14-30 ( kratičký výběr )

..jednomu dal pět hřiven, druhému dal…,  každému podle jeho schopností…

..po dlouhé době se Pán těchto služebníků vrátil a začal účtovat.

Pane, svěřil si mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.

Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku dobrý a věrný…“

Snažme se rozvíjet a rozmnožovat naše hřivny!