Nedávno jsem se bavil s mojí kamarádkou a narazil jsem na zajímavý problém. Ostatně, je to problém mnoha vznikajících a zanikajících párů. Nevím jak to přesně nazvat – nebát se otevřít druhému. nebát se projevit vlastní city. Začíná to zamyšlením jednoho z partnerů nad svou důstojností. Otázky: „Mám jí/jemu napsat první?“ ,„Co bych mu psal/a, akorát se mi bude smát, že dolejzám“ , „Mám se jí/mu první omluvit?“ apod.. Vyvstane takováhle situace a pokud jeden z partnerů něco neudělá, vztah se rozpadne. Partner: „Ona nic neřekla“. Partnerka: „On se mi neomluvil, nic neřekl“. A v takovýhle situacích aniž by oba chtěli, vztah ukončí. Je to jen tím, že nic neudělají a čekají co udělá partner/ka.

Mnoho lidí mi připadá nepřirozeně chladných, přestože se jedná o jejich vlastní vztah, staví se k věci jakože jim na tom nezáleží a je to problém toho druhého. Slyším často věty: „Já už mu napsala!“. Následuje vyčkávání a čekání, že se partner omluví. Přitom se třeba jedná o společný problém, ne chybu jednoho. Situace vyžaduje více. Aby jeden druhému odpustili. Samozřejmě že přehnaná iniciativa také není dobrá. Nesmíme přehánět a dělat ze sebe blbce. Když nám někdo kupříkladu záměrně ublíží a nám na něm záleží, tak abychom ho neprosili, ať je vše zase v pořádku. Zkrátka nepřehánět.

Pro mě nepochopitelné situace:

Příklad č.1
On: „Ty ses na mě neotočila“
Ona: „Ale já jsem čekala, že něco řekneš“
On: „Já čekal, že se otočíš“

Příklad č.2
Ona: nevim jestli mu napsat první..nebo ho uplně ignorovat..a počkat jestli napíše sám
Ona ( po pár dnech ) : jsem myslela, že když ho budu uplně ignorovat, tak třeba doleze ..

Jak může vztah ztroskotat na takových směšných hloupostech? Byl jsem svědkem těchto situací mnohokrát. Ať už u náctiletých nebo dospělých. Vždycky jsem si říkal, že přeci nemůže být problémem dát někomu sebe sama. Když mi snad na někom záleží, jdou pryč všechny takovéhle primitivní spory a úvahy. Nebo jsme je ochotni překlenout a jít dál. Poslední dobou mě však okolí ujišťuje, že to problém je. Ukázat a odkrýt partnerovy/ce kus sebe, kus své lásky.

Příklad: I když vím, že něco není moje chyba a nejsem to já, kdo by měl/a přijít a omluvit se, stejně půjdu za partnerem/kou a snažím se to řešit.

Proč? Záleží mi na našem vztahu. Mám ji/ho rád/a.

Tím ukážeme, jak moc nám na partnerovy/ce záleží a že ho milujeme. Ukázat svou lásku – vždyť to není problém. Jen nechat své city spontáně. Někteří si jsou dnes cizí a chladní. Jiní žijí šťastně a jejich vztahy vzkvétají . Čím to je?

Proč vlastně ne?
Nedokážeme ukázat, že někoho opravdu milujeme? Nebo nejsme ochotní? Bojíme se riskovat něco? Nesnížíme se na „úroveň“ toho, aby jsme se omlouvali? Nestojí nám láska za to? Máme tedy partnera/ku rádi? Pokud ne, má náš vztah smysl?

Bojím se ..
Když se bojíme projevit svojí lásku, co se stane? V první řadě nic nezískáme. Na druhou stranu, nic neztratíme. A to je bohužel přístup většiny po prvním nevydařeném kontaktu. Láska je jako loterie – když nic nevsadíme, nic nevyhrajeme ( to není můj výrok ). Samozřejmě, že se může stát, že někomu projevíte lásku, on/a vás odmítne ( méně inteligentní se vám i vysměje ) a vás to bude jen a jen bolet. Pokud však vyhrajete, bude to velká výhra . Vyhrajete vlastní štěstí, dále partnera/ku, životní zkušenost a seznam pokračuje dále …

Společnost poslední dobou odmítá Bolest, utrpení a smutek. Většina se logicky chová tak, aby co nejméně trpěli. Se snižující se sázkou vlastních citů se snižuje i šance „vyhrát“ city druhého.

Omluvte prosím, že je tento článek napsán chaoticky. Doufám, že jste nějak vyrozuměli co jsem chtěl říct.