Minulý týden proběhl v mém životě rozhovor, který dal vzniknout tomuto článku. Byl to rozhovor s mojí kamarádkou. Ukázala mi svůj postoj ke mě a tím i k dalším jejím přátelům. Řekla mi něco ve smyslu, že není a nebude otevřená. Ptal jsem se proč? Odpověd: „Protože to bolí…“
Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.
Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )
Převedl jsem si situaci na sebe. Když nebudu otevřený a nebudu ochotný sdílet svoje zážitky ani myšlenky – zkrátka nic. Kým vlastně budu? Představím si takového člověka a uvědomím si, že rozhovory s ním nebudou mít nikdy takovou cenu, jako s ostatními kamarády. Rozdíl je jasný. Ostatní jsou zajímaví, protože s námi sdílí svoje zážitky, svoje přání a kolikrát i velmi citlivé informace ( důvěra ). Tím mezi námi vznikají víceméně silná pouta. Ale když narazím na: „Promiň, ale to je moje věc“, „Nebudu o tom mluvit“, „..atd…“ .. když se tohle opakuje stále, začíná to každého nudit. Je chvíli tajemným člověkem, ale když už z něj nikdo nechce páčit informace, je bohužel sám. Poté co jsem podobný odstaveček řekl kamarádce, dostalo se mi odpovědi: „Jenže to bolí a já si nenechám ubližovat!“
Souhlasím, nikdo si nenechá jen tak ubližovat! Jenže tu nejedno velké ALE.
..ale když nic nevsadíš, nic nevyhraješ. ( stejně jako v jakékoliv hře, tak i v životě se musí trochu riskovat ) ..ale bez práce, nejsou koláče – nejsou ani přátelé, ani vztahy. ..ale … dosaďte si co chcete… pořád to je neprospěšné.
Tím, že se otevřeme, odkryjeme svoje slabiny. Někdy se tím doslova vystavíme jako terč. Odstraníme svoje „hradby“, sic nám může někdo ublížit, zároveň však mohou být přátelé blíže a pouta mezi námi mohou být silnější. Přátelství se velmi upevní.
Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe. Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel
Najdou se lidé, kteří mi chtějí ublížit. Každý máme svoje nepřátele nebo jen poloviční kamarády. Když u mě najdou hradbu, chránící mě samotného před bolestí, rádi ji rozbijí. Co uvidí u vás? Já sám nevím. Doufám, že mě najdou jako člověka snažícího se odpouštět a s láskyplným srdcem. :/
Jenže někdo se třebas spálí tolikrát nebo tak hodně, že už opravdu se jen tak otvírat nechce.. Vidím to na dvou mých kamarádkách, jak prožívají bolesti, které jim způsobil jiný člověk.. Někdy třebas člověk nemá sílu pořád bojovat..
REAKCE NA……Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit)……… MYSLÍM SI, ŽE JSI MYSLEL SÁM NA SEBE, NE PROTO, ŽE JSI BYL PRÁVĚ SOBECKÝ, ALE PROTO, ŽE JSI SÁM ZA SEBE MĚL V TÉ CHVÍLI POSTOJ OTEVŘENOSTI. TA REAKCE KAMARÁDKY TĚ PROSTĚ ZRANILA. KDYŽ JE ČLOVĚK ZRANĚNÝ, TAK V TÉ ÚPLNĚ PRVNÍ VTEŘINĚ PROSTĚ MYSLÍ SÁM NA SEBE. AŽ POTOM NASKOČÍ JINÉ ÚVAHY A MYŠLENKOVÉ POCHODY………………………….
TO LASERD@NCE…..TU SÍLU PRÁVĚ MUSÍME HLEDAT U BOHA. NA TOHLE TOTIŽ NIKDO SÍLU ANI MÍT POŘÁD DOKOLA NEMŮŽE. NO A ZAČÍNÁ TO HLAVNĚ ODPUŠTĚNÍM TĚM CO NÁM UBLÍŽILI……
Mějte pochopení a trpělivost. Jeden můj oblíbený světec říkal, že máme být jako měkký koberec, po kterém se ostatním dobře chodí…
Hledá se blbec co si nechá srát na hlavu a bude mě za to mít rád.
Zn. At žije peršan.
taky jsem byl takový, a vlastně, když přemýšlím, jsem takový ještě, nebo už ne? a jsem?