Po pěkně dlouhé odmlce jsem se zase rozhodnul něco napsat. Opět na téma: „Co mě v mém okolí zaráží“. Tentokrát to bude trochu lehčí ale o ne zrovna o příjemném tématu: o smrti.
Žijeme, žijeme
Dokud žijeme, je všechno jak má být. Plánujeme, užíváme si, snažíme se, budujeme. Možná proto si lidé přejí k svátku a narozeninám především hodně štěstí a zdraví. „O tom ten život přeci je“, říkáme. Nemoci a neštěstí nám v tom brání. Jsou to takové předzvěsti smrti. Ukazují nám, že ne všechno je věčné. Mládí uteče, zdraví víceméně také a šťastní nejsme každý den. Někteří lidé s tímhle vším počítají a chovají se dopředu prozíravě. Dělají opatření dopředu, připravují se, plánují s ohledem na to co přijde. Uzavíráme pojistky, snažíme si pamatovat chvíle kdy jsme byli šťastní, bereme léky abychom nebyli nemocní ale na jednu věc zapomínáme – na smrt. Sice se o smrti mlčí a to velmi dobře ale jednoho dne tohle všechno skončí. Každý z nás to tu jednou musí opustit.
Umíráme a už je pozdě
A když už smrt klepe na dveře, zjišťujeme, že jsme dělali v životě milion nepodstatných věcí. Takových které nám nyní nepomůžou a nic neovlivní. Proč se lidé nepřipravují na smrt a nebo s ní alespoň nepočítají? Z mého pohledu je to velmi jednoduché – připravovat se na smrt znamená připravovat se do nebe a žít tak, abych se mohl těšit na setkání s Bohem.
Proč se o smrti nemluví?
Smrt se velmi úspěšně vytěsnila ze společnosti, tedy v ohledu, že každého jednou čeká a měl by s vlastní smrtí počítat. Navíc smrt velmi zevšedněla díky televizi a ostatním médiím. Zdá se mi že ji už bereme jako jednu ze zpráv v televizi nebo novinách. Nic to s námi nedělá. Neřešíme to. Žijeme dál dokud to lze, ale je to tak rozumné?
Proč se o smrti nemluví? Například buddhisté o ní mluví pořád. Naše společnost ještě před sto lety, brala smrt úplně normálně. Bylo to tím, že lidé umírali doma. Dnes staré lidi tato společnost uzavírá za zdi, a všichni děláme, že se nic neděje. Víra v Boha je prakticky u nás na nule. Naší společnost zachvátila arogamce a zloba, závist a …….
má cenu pokračovat??
Jsem rád, že jsi zase začal psát.
Je to dle mého názoru tím, že dneska se se smrtí normálně nekonfrontuješ. Až najednou tě její syrovost a blízkost zaskočí, stane se to tehdy, kdy ti zemře někdo blízký. To je to samé, jako když se nebojíš autonehody, dokud ji sám nezažiješ.. Prostě žijeme ve strašně pohodlné době, kde není „nic špatného“. Ideální svět…
Ahoj, děkuji za článek. Chtěla bych znát tvůj širší pohled na toto téma – nemáš z toho někdy strach? strach, který tě někdy tak zavalí, že nemůžeš ani dojít třeba do školy, protože si říkáš, že je to vlastně zbytečné? jak ti pomáhá víra? myslím konkrétně jak?
Strach mám tak maximálně z hříchu, protože to je hlavní nepřítel. Smrt bez hříchu je výhrou
. Strach mě nemůže zavalit tak aby mě zcela ochromil. Pokud jsem v Božích rukou nemám proč se bát. Samozřejmě pokud věřím, že jsem v Božích rukou a že mi nespadne jediný vlas s hlavy aby o tom Bůh nevěděl 
. Víra by mi sama o sobě byla k ničemu ale vzhledem k tomu, že vírou jsem spojen s Bohem se nemusím znepokojovat. Ať se bude dít co se bude dít, Bůh se o mě postará. I když to bude smrt 
.
Věta, která se mi s tímhle spojuje je jediná a to z jednich „pravidel“ jednoho motorkářského gangu: Život není nácvik na něco, on prostě je – něco v tom smyslu. To má dost hloubku. Nemá cenu dělat zbytečné věci, všechno se nedá stihnout. Prostě si vybrat koníčky, které tě baví a žít. Je jedno jestli prožiješ celý život v jednom městě… když se cítíš dobře. Když shrnu můj život tak mám pár přátel, asi 3 koníčky a cestuji spíš na krátké vzdálenosti po okolí…a? Cítím se dobře
.
Za slávou, penězi a po tom, aby zkusil všechno a všude se honí jen hlupák, který neví o čem je život, protože na konci zjistí, že ten čas šel využít lépe.