Četl jsem v nedávné době velmi dobrou knihu o víře. Jmenuje se „Dobrý boj víry“ (The Good Fight of Faith; česká grafické zpracování knihy možná vypadá nic moc – anglický originál vypadá solidně; ale nenechte se odradit, uvnitř jsem našel „zlato“) jejímž autorem je Alan Vincent. V této knize jsem zjistil mnoho zajímavých věcí. Především, jak by má víra měla vypadat.

Když jsem se dříve modlil v nějaké těžké situaci, byl jsem modlícím se zoufalcem. Člověkem, který napůl zoufá a napůl doufá. Když se na tohle podívám dnes (po přečtení zmíněné knihy), připadám si jako kdybych byl tehdy ta největší troska. V životě se vám může stát cokoliv. Můžete přijít o přátele, majetek, peníze nebo zdraví. To všechno je strašné – o tom žádná. Jenže když se staneme zoufalím věřícím, je něco opravdu špatně. My jsme na tom špatně!

Proč je to špatně?

Sám jsem na to nikdy nepřišel. Musel jsem si to přečíst aby mi to opravdu docvaklo. Vezměme fakt, že věříme v Boha. A jaký je Bůh? Všemohoucí, milosrdný, spravedlivý…a pokračuju a pokračuju. K tomu na pomyslnou váhu přidám: „Proste a bude Vám dáno!“. Tak a teď si to srovnejte se stavem člověka, který se modlí ale je zoufalý (v tom špatném slova smyslu – je svým způsobem nevěřící, proto je zoufalý), smutný, neočekává, nevěří. Je pohlcen problémy, které ho momentálně tíží a nevěří Bohu. Prosí Boha, ale nevěří mu. Prosí stylem – „Zkusit to můžu, nic za to nedám“. Ano, jak jsem řekl: „Špatně!“

Jak se modlit?

Nejjednodušší je, říct Vám: „Přečtěte si tu knihu! “. Modlit se musíme s vírou. Musíme věřit abychom mohli očekávat. Jak píše Jakub 1,5-8:

„Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha který dává všem bez výhrad a výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“

Jak mít víru a všechno ostatní – o tom napsal Alan tuto knihu. Můžu ji jen a jen doporučit. Doslova nakopla můj život ve víře. Více hledám, více čtu. A především je pro mě víra mnohem opravdovější než dříve.

Tenhle rok jsem se na Vánoce zaměřil pouze na jednou heslo. Pokud se vám líbí, klidně stahujte jako obrázek a posílejte dále nebo odkazujte pomocí:

http://www.blogvericiho.cz/wp-content/uploads/2009/12/at_je_kazdy_z_nas.png

Zmíněná reklama na Kofolu

Můj malý příběh:

Na základní škole jsem měl dva učitele. Jeden vždycky říkal věty typu: „To zvládnete. Chce to trpělivost, ale zvládnete to. Vždyť nejste hloupí, to se naučíte. Takovou hloupost byste neudělali.“. Vždy se snažil vidět v nás to dobré. Druhý učitel v nás naopak viděl většinou to špatné, takže jsme od něj slýchali věty takovéhle „Jenže vy se neučíte a kašlete na to! Vy se ani na střední školu nedostanete…“.

Když ve vás někdo něco vidí, máte tendenci to nechat se tím ovlivnit nebo za tím jít. Když ve vás někdo něco nevidí nebo vás od toho defacto odrazuje, samozřejmě že to buďto vzdáte nebo půjdete jiným směrem. Jenže není to jen přímé nabádání nebo odrazovaní, je to většina našich slov, které mohou takhle ovlivňovat. Můžeme našimi slovy někomu hodně pomoci. Ať už v jeho sebedůvěře nebo chování k okolí. Říkal jsem si: „Kde se berou lidé, kteří se cítí ublížení a jsou svým způsobem zlý na lidi kolem sebe?“. Že by to byl právě tenhle případ? Někdo je už dopředu odrazoval? Měli rodiče, kteří v nich neviděli nic dobrého? Nevím, možná je to jen zcestná teorie…

Pokud tahle teorie funguje, jak ji používat?

Především mám na mysli tímhle způsobem pomáhat lidem kolem nás. Vidět v našich přátelích to dobré. Říkat jim to dobré a neodrazovat je od jejich snů. Naopak. Podporovat je, jak jen to jde. Tím, že v lidech vidíme dobro, je směřujeme k dobru. Bohužel nehezkým jevem dneška jsou pro mě někteří starší lidé, kteří paušálně nadávají na mladou generaci, a tak dělají přesný opak. Co od mladých potom můžou čekat? Asi jen splnění toho, co jim říkají…

Dobré na celém tomto chování se k okolí je, že se vám to bude „většinou“ vracet. Není to omezené jen na okruh vašich přátel, ale týká se to všech lidí kolem vás… ať už přátelé nebo nepřátelé.. ve všech lidech snad můžeme vidět dobro.

Má utkvělá představa o dobrém a obohacujícím dialogu byla dodnes nejspíš mylná. Včera jsem se po trošku zamotaném dialogu s mojí kamarádkou posunul o malý krůček dále, co se konverzace týče.

Náš dialog vypadal zkráceně takhle:

Mluvíme, mluvíme, mluvíme, hádáme se/menší nedorozumění, situace se přiostřuje, končíme rozhovor.

Co na to řeknete? Dobrý rozhovor či nikoliv? Já jsem stejně jako jindy zaujal postoj: „Tak tohle se nepovedo. Snad příště..“. Jenže nějak mi to nedalo a začal jsem se ptát:

„Co vlastně od (dobrého) rozhovoru očekávám?“

Dostal jsem se brzy až ke srovnání s obrazem. Podívám se na obraz západu slunce a řeknu si: „Jo, to je hezké a příjemné“. Když bych chtěl jít trošku do hloubky a nechtěl bych to brát tak povrchně, řeknu si: „No je to hezké, ale je to kýč!“. Západ slunce je sice příjemný, ale nevyjadřuje nic.

„Hezký“ obraz nemusí být přímo hezký. Nemusí na něm být krásné scenérie pro oko aby byl hezký. Může být hezký tím, co vyjadřuje nebo tím, o co nás obohacuje. Např. když vyjadřuje nějaký pocit nebo náladu.

Nyní jsem toho názoru, že diskuse, při které se usmíváme, může být stejně dobrá, jako když se s někým mírně pohádáme. Každý rozhovor je jiný, má jiný odstín a každý odstín vám dá něco jiného. Takže když se pohádáme a problém nevyřešíme, neznamená to nutně, že je všechno špatně. I tak nás to mohlo obohatit ještě více, než klasická konverzace s úsměvem. Jinak někoho poznáte při klidné konverzaci a jinak při hádce.

A tak jsem si včera řekl s úsměvem, cituji:

„V jádru jsme si moc hezky popovídali, když na to pohlédnu trošku jiným způsobem než jen: Aby to vypadalo hezky (společensky přijatelné)“.

Čekám na Vaše názory a reakce..

Už nějak moc dlouho bylo ticho. Koupil jsem si tenhle MP4 přehrávač. Jelikož už ho nějaký ten týden používám, rozhodl jsem se napsat na něj kratší recenzi.

iRiver E150 4gb black

iriver E150

iriver E150

iriver E150

Konstrukce

Velmi bytelná, nikde nic nevrže. Při silném stisku přístroje, nebo při pohybu (ždímání ručníku) se ozve trochu plast v kontaktu s hliníkem. Není to však ani praskání ani vrzání, zkrátka takový specifický zvuk, který při běžném používání málokdy uslyšíte. Zajímavé je, že přístroj se asi jen tak rozbrat nedá. Nikde nenarazíte na žádný šroubek. Přední stranu tvoří slabý hliníkový plech a průhledný kryt displeje (normální „sklíčko“ jako u mobilu). Zadní stranu tvoří černý plast. Na zadní straně je úplně nahoře umístěn malý reproduktor. Jedná se ale opravdu jen o doplňkovou funkci, protože se ani trochu nevyrovná standartnímu vyzvánění mobilního telefonu. Je velmi tichý. Nahoře, shora přístroje, je umístěn slot na MicroSD karty s velmi šikovně konstruovanou krytkou, která neupadne ani se sama neotevře. Přitom se ale snadno otvírá. Zespodu přístroje najdeme vstup Line-in, otvor na provlečení závěsného ouška (stejné jako u mobilních telefonů), usb konektor, a zdířku pro 3,5 jack. Krytka usb je opět velmi šikovně řešena.

Shora slot MicroSD

Krytka slotu

Zespodu Line-in, usb, jack

Zespodu, zadni strana

Krytka usb konektoru

Dobře konstruovaná krytka

Vizuální stránka

(displej, jas, barvy, rozlišení, menu, graf. zpracování)

Potěšil mě velmi dobrý poměr rozlišení displeje a jeho velikosti. Což znamená, že displej není ani moc hrubý ani moc jemný. Je krytý lesklým tvrzeným plastem. Lesklý je opravdu hodně, dívky jej mohou používat jako zrcátko. Je téměř absolutně rovný, takže se nesetkáte s nepříjemně deformovaným odrazem. To při manipulaci venku, za přímého slunce dost znemožňuje čitelnost i když si nastavíte svítivost displeje na maximum. Tento krycí plast podivuhodně nevykazuje žádné deformace při silném zatlačení např. jedním prstem doprostřed displeje. Po třech týdnech běžného zacházení se zatím na tomto krytu neobjevil ani jeden škrábanec. Pozorovací úhly displeje jsou poměrně dobré, jen při pozorování shora se barvy nepříjemně invertují. Displej lze nastavit na tři různé hodnoty jasu, přičemž při nevyšší hodnotě je ve tmě displej jasný na můj vkus až moc. Co se týče barev, nemohu si stěžovat. Jsou velmi jasné a syté. Menu a celkové grafické zpracování je velmi vkusné. Rozhodně neurazí. Na druhou stranu, někomu se může zdát až moc strohé. Veškeré písmo je vyhlazované (mám na mysli ClearType, Anti-aliasing) což je pro oko opravdu příjemné, na druhou stranu pravděpodobně brzdí pohyb v menu.

Perfektní zrcátko

Ale extrémní to není

Sub menu

Ovládání

Ovládání tvoří 5 mikrospínačů/tlačítek kteří překrývá slabý hliníkový kryt. Čtyřsměrná tlačítka tedy nejsou vidět. Můžeme je jen tušit, díky výřezu pro potvrzovací tlačítko, které je uprostřed. Kolem něho je hlavní ovládací „kříž“. Tato pětice tlačítek, které používáte prakticky pořád, mě velmi zklamala svou hlučností při stisku. Nejen, že samotný stisk mikrospínače je hlučným cvaknutím, ale ještě ho zesiluje kontakt s krycím hliníkovým plechem, který tvoří celou přední část přístroje a tak dokonale zesiluje hluk tlačítka při stisku. Myslím si, že by to mohl vyřešit molitan který by rezonance plechu tlumil. Kromě pětice tlačítek na přední straně najdeme na pravé boční straně hlasitost +- a vypínání. Na levé straně pouze zamykání tlačítek, které stejně nepoužívám, protože se mi zatím nestalo, aby se mi v kapse nějaké tlačítko zmáčklo i přes to, že kapsy kalhot jsou těsné a většinou je přehrávač v kontaktu s mobilem. Nakonec je velmi příjemné, že nemusíte pořád zamykat a odmykat přístroj.

Slabé šipky naznačují umístění ovládacího kříže

Vypínání, hlasitost +/-

Reset a zámek kláves

Pohyb

Chtěl jsem rychlý přehrávač, ve kterém se snadno mohu pohybovat a rychle přepínat písničky. Pohyb v menu bohužel nemohu označit za rychlý. Sice úplně nejhorší to není, ale zkrátka bych chtěl mít jistotu, že když 3x rychle stisknu šipku dolů, tak se kurzor posune tam, kam má a nezůstane na druhé řádce tak, jak tomu je u tohoto přehrávače. Tato pomalejší odezva vás z počátku možná dost naštve, ale pak si zvyknete. Možná nebýt onoho vyhlazovaného písma, tak by pohyb mohl být lepší. Nejvíc mě zklamalo přeskakování písniček. Když 3x stisknu tlačítko další, dostanu se jen na následující skladbu. Takže když se chcete posunout o 8 skladeb, nejste nadšeni. Musíte do jiného menu (výpisu adresáře) a tam si písničku najít, to je totiž nejrychlejší způsob jak se k požadované skladbě dostat.

iriver E150 menu

iriver E150 submenu

Přehrávání písničky

Video

Video mě opravdu potěšilo. Do přehrávače konvertuji videa ve formátu AVI s rozlišením 320×240, 30fps (snímků za sekundu), a až 1200kb/s. Video doplňuje zvuk mp3 320kb/s. Musím zmínit, že přehrávač zkousne i surové .flv video z youtube bez nutnosti konvertovat. Videa jedou plynule bez zpoždění zvuku nebo zasekávání. Jediné v čem je problém, je rychlá změna snímků např. když je ve videu stroboskop. Tedy snímky celé černé a bílé hned za sebou. Potom jsou patrné záseky v podobě: polovina displeje bíla a druhá už černá díky následujícímu snímku. Zkrátka uvidíte, že zas tak rychlé to není. Rozhodně ale nabízí ve své cenové relaci výborné přehrávání videa!

Video

Video

Video

Zvuk

Nezklamal. Zkoušel jsem MP3, WMA, FLAC a vše bez problémů. Hlasitost lze jemně regulovat díky jejímu softwarovému rozdělení na 40 dílků. Přehrávač disponuje mnoha ekvalizéry a technologií SRS WOW HD, která z některých především hlasových nahrávek ale i z ostatních hudebních souborů umí vykouzlit dobrý a poměrně čistý zvuk. Já v praxi ale nepoužívám žádný ekvalizér, protože tím už ztrácím v některých písničkách echo apod.. Je zde mnoho voleb jako je: režim studie, uživatelský EQ, opakování skladeb, opakování intervalu skladby, zobrazení textů písní, hodnocení skladeb, záložky apod..

Ostatní funkce

čtení textů *.txt

Přehrávač nabízí přehrávání hudby, videa, fotografií, najdete zde i rádio, nástroj na čtení textů (txt souborů), nahrávání pomocí interního, externího mikrofonu a také pomocí vstupu line-in, slouží také jako manažer souborů (pro přehled co na přehrávači všechno máte, malý průzkumník souborů), poslední volbou je nastavení kde najdete volby jako je automatické vypínání, režim spánku apod..

Výdrž baterie bohužel nemám možnost změřit, ale musím uznat, že přes 10h přehrávání hudby určitě zvládá.

Shrnutí/potěšilo mě

• displej: jeho rozlišení, kontrast, pozorovací úhly, zatím nepoškrabaný kryt LCD
• menu: velmi příjemné, graficky vkusné
• konstrukce: poměrně odolná, jednoduchá, graficky vkusná
• podporované formáty: audio – podpora FLAC a video .flv z youtube – za to jsem rád
• přehrávání videa: plynulé, dobrý datový tok, výborná plynulost
• text: pro studenta velmi šikovný nástroj – přehrávač umí zobrazovat obyčejný text ze souboru .txt (způsob jak využít čas při čekání na autobus, např. já se takhle učím slovíčka cizích jazyků)
• nastavení: bohaté nastavení, jas displeje, čas vypnutí přístroje, spánek, velikost při čtení textů – 3 stupně, nahrávání z rádia, mikrofonu, line-in…
• podpora: za měsíc od uvedení na trh už byl k dispozici nový firmware
• výdrž baterie: pro mě naprosto dostačující

Přehrávač už bohužel nevlastním, takže nemohu odpovědět na veškeré dotazy.

Život každého z nás doslova hýří problémy a překážkami. Občas se najde nějaký větší problém, který nás trápí a my se ho snažíme usilovně vyřešit. Čím složitější a obtížnější problém je, tím víc ho chceme už už překonat aby nás dále netížil. Chceme! Proto řešení problému upřednostňujeme před ostatními záležitostmi. Sám na sobě jsem vypozoroval chybu, které se často dopouštím…

Namísto toho, abych při řešení problému více věřil Bohu a prosil ho o pomoc, radši se spoléhám na vlastní síly. Překážka mě totiž tíží natolik, že se v mém žebříčku priorit dostane mnohdy až na první místo. Když se snažím vyřešit jeden konkrétní, pro mě důležitý a neodkladný problém, musím se koncentrovat jen na něj. Cokoliv jiného jde stranou. Jenže mnohdy šla stranou i modlitba.

Nevím jestli toto chování pramení ze strachu, že problém nevyřeším, nebo z pocitu úlevy, když problém překonám. V každém případě nyní pohlížím na své chování s odstupem a vidím, jak hloupé bylo. Jednalo se o mou slabou víru. Defacto jsem se jednoduše bál. Nevěřil jsem Bohu.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.“

(Iz 40, 10).

Bůh mi v každé situaci nabízí řešení. Pokud ho budu prosit, jistě mě vyslyší. Když mě nevyslyší (ve smyslu, že se nestane to, co bych si přál), stane se něco jiného k mému dobru. Uvědomuji si, že pokud pro mě bude Bůh stále na prvním místě, nemůžu mít tak tíživé problémy, stejně tak nemůžu mít strach z problémů. Ovšemže se obyčejný lidský strach a obavy vždy projeví, ale pokud vím že je mi Bůh stále nablízku a vím, že problémy nejsou to, co nás ovládá, nemůžu se bát.

K takovému přístupu jsem konečně dospěl

Nechci si hříchy omlouvat.

„Vždyť to nebylo pomlouvání, to bylo jenom…“
„To udělá každej..“
„Nemůžeš být bez chyby..“

Důvod, proč jsem zvolil tento přístup:

Stejně jako s poraněním na lidském těle.. Když ošetřím každou ránu, i bezvýznamné škrábnutí, vím, že se rány uzdraví. Pokud si ale řeknu: „To je jen škrábnutí, to se uzdraví samo..“. Může to samozřejmě dopadnout dobře i špatně. Rána se může zahojit a stejně tak můžu mít z bezvýznameného škrábnutí otravu krve.

Proto si nechci ani u zpovědi nic omlouvat. Radši se vyznám i z bezvýznamných náznaků hříchu, než abych v sobě hříchy omluvami podporoval.

Pracovat na sobě

může znamenat zlepšení mého chování. Mám dojem, že na tohle rádi zapomínáme, na zlepšení sebe sama. Zlepšením sebe zdánlivě nesklidíme takový úspěch jako když jsme krásní svým zevnějškem. Vypadat hezky je přednější, než být dobrý a „hezký“ chováním. Prostě to tak chodí, souhlasím, to ale ještě neznamená, že se musím chovat stejně.

Konkrétní krásy

můžeme nalézt především ve svém chování vůči okolí. Zlepšovat a posilovat můžeme například svou trpělivost. Dále se nabízí ochota, sebeovládání a to ať už v jídle nebo v konfliktech, obecně dobrota člověka a další vlastnosti, které vás napadnou.. U věřících jsou ještě navíc specifické záležitosti jako je láska k bližním, duchovní čistota a také hloubka víry (neznamená jen znát x modliteb)….

Přidejte si vlastní oblasti, ve kterých se chcete zlepšit. Článek je poukázáním na existenci této oblasti, mnohdy opomíjené.

Fiktivní situace:

Něco se stalo v malém kolektivu lidí a najednou bylo potřeba, aby někdo pomohl jednomu z nás. „Kdo mu pomůže..“, říkal si každý v duchu, i já. Jeden koukal po druhém, druhý po třetím, ale nikdo se k ničemu neměl. Potom někdo řekl: „Ty jsi ten křesťan, ty by si mu měl pomoct, máte přece pomáhat druhým, nebo ne?“

• Ano, jsem křesťan.
• Ano, měl bych pomáhat druhým stejně jako každý jiný člověk.

Každý by měl být dobrým člověkem a to by také mělo být normální, ale bohužel asi není. Vzácnost potkat člověka, který nekrade, pomáhá ostatním, slušně se chová, má trpělivost, snaší své sousedy atp. Netuším, kam se poděli dobré vlastnosti lidí, pokud kdy existovali. Znám dobré lidi, ale znám i „ostatní“. Je hloupost držet se názoru: „Nevěřím, takže si můžu dělat co chci!“. Každý žijící člověk, by měl být dobrý, nejen věřící. Nepotřebujete přece víru k tomu, aby jste byly normální (= slušní, dobří lidé)?

Při komunikaci dvou lidí často vznikají neshody. Dejme stranou iluze o dokonalých dialozích, při kterých se oba usmívají a jeden druhému vychází vstříc. Buďmě realističtí, nežijeme ve filmu!

Vyřešený problém spojuje

Vyvstane mezi dvěma lidmy problém, oni se třeba trošku pohádají (resp. řeší problém, což může být téměř hádka, ale v té zdravé normě) a problém vyřeší. Když se ohlédnou zpět, uvidí, že byl problém, který je rozděloval, ale oni dokázali najít řešení, což je spojuje. Našli přece společné řešení a to jim bude dávat naději při řešení dalších problémů. Když vyřešili jeden, proč by nevyřešili další?

Prosímtě, už to nebudeme řešit. Zapomeneme na to!

Opět vyvystane ve dvojici lidí problém, ale oni ho přejdou a tváří se, jako by se nic nestalo jen proto, aby se „nehádali“. Ano, výjimečně je i tahle možnost řešením, avšak neměla by se objevovat často, protože nevyřešené problémy od sebe lidi odcizují. Taková dvojice nemá pevnou půdu pod nohama. Všechno je jen překryté a překlenuté. Dvojice nemá žádná společná řešení, protože v přesvědčení, že hádat se, nebo něco řešit, je špatné všechno jen přešli. Teď žjišťují, že nemají nic moc společného. Jsou jen spolu, to je vše.

Vyřešit a posílit

Zastávám názor, že je lepší se pohádat, než něco neřešit. I když se s někým pohádám, alespoň si o něm, zároveň on o mě, uděláme lepší obrázek a pro příště víme co ano a co ne. Když najdeme společné řešení, upevní to naše přátelství, naše vztahy. Hádat se je špatné, ale jen pokud to nikam nevede. Když si s někým něco „vyjasním“, je to jedině dobře. Je naprosto k ničemu když se sice s někým nehádám, ale vše je jen na oko. Zatěžuje nás přetvářka. Lepší by bylo, kdyby se vše ujasnilo, lidé by si to vyříkali a byl by klid, nemyslíte? (Ano, někdy to zkrátka nejde. Netvrdím, že vždy jen takhle!)

Říct: „Prosimtě, už to neřeš“ může často znamenat chtít se druhému odcizit . Pozor na to, ať nejsme Ti nafoukaní.

Ná závěr bych chtěl ještě říct jeden můj názor:

Pokud nemáme špatné úmysly, snad vždy lze náš problém druhému vysvětlit. Ať se pohádáme, ať si vysvětlujeme, ale hlavně ať si rozumíme!

PS: Nenabyli jste dojmu, že já se rád hádám…