„Jak je to možné, že je někdo od ranného mladí až do smrti věřícím člověkem?“, zamýšlel jsem se. Nebyla to jen obecná úvaha protože tohle se týká i mě samého. Když jsem si uvědomil několik možných příčin z nespočetného množství, proč se odvrátit od víry, od Boha, tak jsem se divil, že jsem stále věřící. Jednou se člověku nechce do studeného kostela v zimě, jindy se zdají přikázání příliš tvrdá. Občas je to nechuť snažit se, když se nám nedaří překonávat hřích a máme pocit, že je vše ztraceno. U někoho to může být pocit osamění mezi nevěřícími…  Ať je těchto důvodů více či méně, závažných nebo méně významných přesto je každý z nich důvodem k tomu, být nevěřícím. 

Uvědomit si, že existuje obrovský mrak důvodů a tendencí opustit Boha, přestat věřit a žít pohodlně jako nevěřící. Připadá mi, že mě k tomu snad všechno svádí. Mé okolí, které je z velké části nevěřící. Moje sklony k pohodlí a dopřávání si. Naivní touha po životě, ve kterém nejsou pravidla a zdá se, že je vše dosažitelné bez omezení. Každý z těchto „důvodů“  jako by našeptával: „Bez Boha to bude lepší, vždyť to jsou jen omezení!“. Dobrá a jak je tedy možné, že jsem věřící a podivuhodně, ještě více než dříve? V tomto momentě se ukazuje, že tendence, které jsou člověku vlastní, najednou nefungují. Přestože bychom oprávněně očekávali odpadnutí člověka od víry se tak nestane a paradoxně se děje pravý opak. Věřící člověk postupem času víru prohlubuje a k Bohu se přibližuje. V čem to je? Kde se bere síla, která ho drží, vede a posiluje k dalšímu hledání a snažení se? Odpovídám jednoduše: „Bůh to působí“.

Bůh nám skrze ustanovené svátosti dává posilu i uzdravení. Každý křesťan, který žije běžným životem víry je pokřtěný, chodí ke svatému přijímání a také ke svátosti smíření (sv. zpovědi).

Svaté přijímání

Pokusím se co nejvíce zjednodušit největší zázrak na světě. Při svatém přijímání se skutečný živý Bůh dává obyčejnému člověku. Zdůrazňuji: „Obyčejný bídný člověk plný hříchů a špatností přijímá v tu chvíli nekonečného všemohoucího Boha, před kterým se klaní všichni andělé a vše na nebi i na zemi. I přes svou nekonečnou velikost a slávu přichází Bůh k nám nehodným aby nás miloval, posílil a proměnil v lepší lidi“. Právě skrze svaté přijímání působí Bůh v nás – posiluje, proměňuje a uschopňuje nás k tomu abychom milovali, odpouštěli a sami se změnili v lepší lidi. Dává nám sílu žít tak, jak on chce. Vydržet a obstát i když je to pro nás někdy nesmírně obtížné. To je to zázračné „palivo“ díky kterému fungujeme. Nemohu se rozepsat více na tohle téma, protože článek by byl nekonečný.

Svátost smíření (sv. zpověd)

Jsme hříšní a kazíme co dobrého v nás a skrze nás chce Bůh konat. Když svými hříchy zahrazujeme Bohu cestu k nám a odvracíme se od milostí a dobra, které nám chce dát – hřešíme. Každým svým hříchem urážíme nekonečný Boží majestát. A když urazíme někoho nekonečného pak je náš hřích také nekonečný a my ze svých sil nejsme schopni ho nijak odčinit protože nemáme žádnou protihodnotu. Hříchů většinou litujeme až když se sami přesvědčíme, že jsme jimi škodili sobě i ostatním. Čím více hřešíme, tím více se od Boha vzdalujeme a zjišťujeme, že jsme zvolili špatně. Potom litujeme a toužíme po odpuštění protože nás hřích tíží vědomím, že jsme se ke Stvořiteli, který nás miluje, obrátili zády a odmítli jeho lásku. Bohudíky, i s touhle naší hříšností Bůh počítal a proto skrze Krista ustanovil svátost smíření. Když hříchů litujeme Bůh nám pro zásluhy (smrt) svého Syna Ježíše Krista hříchy odpouští a opět obnovuje náš vztah abychom k němu mohli opět volat Otče náš.

Rozumím lidem, kteří říkají, že je nemožné mít upřímně rád své okolí. Ovšem, když člověk nepřijímá lásku od Boha, nemůže dávat lásku dál, když ji nemá. Stejně tak se člověk nemůže markantně změnit, když k tomu není uschopněn Bohem. Je to tak jednoduché Bůh nám zkrátka dává vše a je škoda, pokud člověk nepřijímá. A o odpuštění už ani nemusím mluvit. Když nám odpustí Bůh, je pro nás mnohem snadnější odpustit druhému člověku, když víme, kolik Bůh odpustil nám.

Už je tomu nějaký týden co jsem se přestěhoval. Chvíli mi trvalo než jsem si do nového bytu přitáhnul všechny své věci. Během prvního týdne jsem vnímal tu změnu, kdy „cizí“ byt přetvářím na svůj domov. Postupné uspořádávání věcí podle svého. Nevyhovující měním na vyhovující a dobré na lepší. Za týden bylo všechno podstatné hotovo. Utřený prach, vytřeno, všechno vyčištěno. Ve skříních úhledně srovnáno mé oblečení. Oproti tomu bunda jako vždy pohozená tam kde to zrovna šlo. „Doma“, řekl jsem si.

Ještě něco..

Jenže stále to nebylo ono. Měl jsem na pokoji všechno, co jsem potřeboval ale přesto něco chybělo. Usmál jsem se sám nad sebou, když se mi v hlavě rozsvítilo. „Vašku, kříž přeci!“. V pokoji bylo všechno a vlastně nic. To nejhlavnější, co dává směr mému životu. Několik dní na to jsem koupil kříž, na kterém je zobrazen trpící Kristus. Bohu díky, ještě ten den mi kněz nový kříž posvětil. Ovládla mě radost – taková, že napsání krátké sms mé kamarádce o téhle události na sebe nedalo ani chvilku čekat.

Proč zrovna kříž?

Kamarádka, ktera mojí sms obdržela není věřící nicméně jsme velmi dobrými přáteli. Později se mě ptala, proč jsem z kříže takhle nadšený? Zda je to nějaký nádherný kříž, že mám doma snad umělecké dílo? „Ne, ne “, ujistil jsem ji. Obyčejný dřevěný kříž. Ani nebyl příliš drahý. Pravda, podoba Krista je propracovaná ale ani v tom netkví moje radost.
Kříž je totiž symbol – nejsilnější odkaz na světě. Upřímně, neměl bych radost z toho, že mi doma namísto vkusného obrazu visí zobrazení člověka, který trpí přibit na kříži, na kterém později umírá, kdyby v tom nebylo něco víc. Takový pohled má možná nevěřící člověk. Pro mě je Kristus visící na kříži klíč ke všemu. Ježíš trpí na kříži, podstupuje obrovská muka a dokonce i smrt. Proč? Protože jsme hřešili a dále hřešíme a tím jsme se svobodně rozhodli pro peklo. Byly bychom odsouzeni a zatraceni, kdyby On za nás nezemřel. Udělal to z lásky. Chce pro nás jen dobro. Miluje každého člověka, i mě, konkrétní Vaška! Za mě zemřel, stejně tak i za tebe. Proto můžu mít z kříže takovou radost. Kříž je symbolem lásky – nekonečné, do krajnosti. Kříž je nadějí. Ježíš na sebe vzal naše hříchy a vytrpěl za ně vše právě na kříži. A díky jeho smrti a sv.zpovědi máme šanci začínat znovu a znovu, když upadáme do hříchu. Jeho smrtí jsme opět očištěni. Nakonec to nejdůležitější. Díky jeho smrti budeme žít věčně!

Žijeme, žijeme

Dokud žijeme, je všechno jak má být. Plánujeme, užíváme si, snažíme se, budujeme. Možná proto si lidé přejí k svátku a narozeninám především hodně štěstí a zdraví. „O tom ten život přeci je“, říkáme. Nemoci a neštěstí nám v tom brání. Jsou to takové předzvěsti smrti. Ukazují nám, že ne všechno je věčné. Mládí uteče, zdraví víceméně také a šťastní nejsme každý den. Někteří lidé s tímhle vším počítají a chovají se dopředu prozíravě. Dělají opatření dopředu, připravují se, plánují s ohledem na to co přijde. Uzavíráme pojistky, snažíme si pamatovat chvíle kdy jsme byli šťastní, bereme léky abychom nebyli nemocní ale na jednu věc zapomínáme – na smrt. Sice se o smrti mlčí a to velmi dobře ale jednoho dne tohle všechno skončí. Každý z nás to tu jednou musí opustit.

Umíráme a už je pozdě

A když už smrt klepe na dveře, zjišťujeme, že jsme dělali v životě milion nepodstatných věcí. Takových které nám nyní nepomůžou a nic neovlivní. Proč se lidé nepřipravují na smrt a nebo s ní alespoň nepočítají? Z mého pohledu je to velmi jednoduché – připravovat se na smrt znamená připravovat se do nebe a žít tak, abych se mohl těšit na setkání s Bohem.

Proč se o smrti nemluví?

Smrt se velmi úspěšně vytěsnila ze společnosti, tedy v ohledu, že každého jednou čeká a měl by s vlastní smrtí počítat. Navíc  smrt velmi zevšedněla díky televizi a  ostatním médiím. Zdá se mi že ji už bereme jako jednu ze zpráv v televizi nebo novinách. Nic to s námi nedělá. Neřešíme to. Žijeme dál dokud to lze, ale je to tak rozumné?

Proč v mém životě něco drhne? Proč tohle a proč tamto? Proč nedostávám o co prosím? Proč Bůh není podle našich představ? Jestliže je Bůh dokonalý , kde je chyba?

Chyba je vždycky v nás! Vždyť On nemůže mít chybu . Proto, když se ptáme, proč něco nedostáváme, hledejme chybu na své straně. Ať to jsou naše hříchy nebo neochota přijmout od Boha něco jiného, než oč prosíme. Vždycky může být problém u nás, ale u Boha nikdy . Pamatujme na to! Jsme hříšní, plní chyb a nadostatků i když to neradi přiznáváme.

Jako každý věřící, snažím se i já zdokonalit.. „Jak se naučit víc milovat Ježíše“, říkal jsem si. Hodněkrát jsem si četl texty typu: Milujte Ježíše ve svých bližních, čiňte skutky lásky. Už maličko vím, jak je láska důležitá..

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Korintským 13,2

Právě proto jsem hledal způsob jak jednoduše alespoň trošku pokročit. Dostat se o malý kousíček blíže Bohu, alespoň trošičku se Bohu zalíbit.. A bylo mi dáno. Čekáte něco zázračného? Ne, je to úplně obyčejná věc, na kterou přijde každý, kdo to myslí upřímně.

Každé ráno si jenom říkám:

Co dnes pro Pána udělám, čím ho potěším?

Co dobrého, co navíc, co z lásky udělám pro své bližní?

Velmi dlouho jsem už nepsal na tento blog. Především z důvodu, že jsem se připravoval na maturitu. Stále jen škola, škola, škola. Když už je konečně maturita úspěšně za mnou, chci se podělit o zkušenosti, které mi Bůh touto zkouškou dal

Přípravy na maturitu:

Příprava a (nebojím se to říct)  nakupování maturitních otázek od spolužáků. Všechno jsem si procházel, opakoval, učil se literaturu, dějiny výtvarné kultury.. snažil jsem se . Z hlediska víry to bylo opakování si veršů, že Bůh je stále s námi, že v naší slabosti se ukazuje Boží síla a jiné verše. Ty mi později velmi pomohly. V tomto čase (nejintenzivněji cca měsíc před maturitou) se ukázali tyto verše jako to jediné, co mi dává pokoj a klid. Samozřejmě hodně jsem se modlil, i mše svatá byla sloužena za moji cestu.

Rozhovory se ostatními maturanty:

Samozřejmě všichni spolužáci i ostatní přátelé, které čekala také maturita o ní hodně mluvili. Někdo byl naprosto klidný, jako například jeden z mých spolubydlících na internátě. Šel k maturitě s tím, že už dopředu věděl, že ji bezproblémů udělá i když má čtyřky. Jiní zase neopak neskutečně nervózní a vystrašení i přes to, že byli ti nejlepší ze třídy. A já? Já jsem říkal to, čemu jsem chtěl věřit a víceméně věřil: „Budu se snažit, budu se modli. S Boží pomocí není nic nemožného!“. A s tímhle tvrzením se maturita blížila a blížila..

Svaťák:

Svaťák jsem si vzal k srdci. Hodně jsem se učil a snažil. Dlouhé a nekonečné hodiny učení. Musím říct, že svaťák udělal hodně. Především v dějinách výtvarné kultury! Měl bych také zmínit, že mi hodně pomohl šikovný výrobek SPEED8 (bohužel dost drahý, ale s energetickými drinky nelze ani srovnat, mnohem lepší)! Stále jsem měl ale na paměti, že všechno je v Božích rukou. Že se sice snažím, ale nespasí mě ani mé učení, ani žádné podpůrné prostředky, i přesto jsem všechno stále svěřoval Bohu.

Dny maturity:

Celá moje třída maturovala ve třech dnech. Já jsem maturoval den druhý, tudíž jsem se mohl první den podívat, jak maturita probíhá, jaké jsou otázky, zkrátka paráda. První den odmaturovali všichni, kteří ten den byli zkoušeni. O to víc nervózní jsem byl a tak jsem se ptal sám sebe: „Opravdu věřím Bohu, že se o mě postará?“. Zaměřil jsem se na tuhle svou větu. Říkal jsem si: „Pořád chceš bejt věřící, tak buď věřící! Čteš si v Bibli o tom, jak se nemáš bát a máš se svěřit Bohu do rukou, tak to udělej konečně naplno!“. Odhodlal jsem se. Nedával jsem místo žádné zbytečné nervozitě, ničemu. „Pane, vidíš, že se snažím, prosím, pomoz mi!“

Maturuju:

Ráno nervózní. Modlitba přináší klid. Do naší čekárny maturantů jsem dorazil docela veselý. První předmět, technologie, s úsměvem. Jediný předmět, který jsem velmi dobře ovládal. S učiteli jsem si vyměnil pár úsměvů.. S Boží pomocí to byla hračka. První předmět za sebou.. Pomálu jsem pociťoval, jak mi Bůh žehná. Další předmět byla němčina a té jsem se bál. V předchozím ročníku mi hrozila na vysvědčení skoro čtyřka, což k maturitě opravdu lichotivé není. Asi nejobávanější předmět dopadnul nejlépe. S paní učitelkou jsem si promluvil o školství, naší škole, mém oboru a zaměstnání. Když jsem měl za sebou tenhle druhý předmět ze čtyř, už jsem se smál, protože jsem viděl, že s Bohem není nic nemožné. Už ve mě byla ta jistota, kterou Bůh dává. Třetí a čtvrtý předmět byly prakticky stejné. Od obou jsem odcházel s úsměvem! Musím uznat, že sem se sám divil, co jsem tam říkal a co jsem věděl. Pán se tam o mě postaral naprosto perfektně, nemám slov.

Po čtyřech teoretických předmětech jedna praktická zkouška. Jelikož jsem oborem grafik/designér, musel jsem obhajovat svou grafickou práci, na které jsem pracoval v několika posledních měsících. To byla taková Boží třešnička na dort. U obhajoby jsem se s celou komisí srdečně zasmál, bezproblémů obhájil, uspěl!

Moje posílení z maturity? S Bohem mizí naše obavy, náš strach. Uvědomil jsem si také, jak důležité je, být v těchto situacích plně a pevně rozhodnutý, jestli věřím Bohu, nebo se budu nesmyslně strachovat sám..? (tím narážím na předchozí článek o rozhodnutí jít s Bohem naplno, či nikoliv).

Doufám, že od teď už tento můj blog opět ožije a věřím, že o obsah nebude nouze. Začínám totiž podnikat, tak bude jistě dost příběhů, které budu moci prezentovat!

Na závěr mohu říct jen: Bohu díky, za pomoc, přízeň, pokoj!

photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

(záměrně jsem vybral bolestné pasáže)

První zastavení: Ježíš odsouzen – snáší pokoření, křivdy, výsměch..
Třetí: Ježíš padá pod křížem..
Deváté: Hrubostmi pobízejí Ježíše, aby vstal
Desáté: O všechno Ježíše obrali, zacházejí s ním hůř než se zločincem a on je stále tichý, odevzdaný, všeho se zříká.
Jedenácté: Ježíše přibíjejí na kříž. Přijímá dobrovolně i tuto zcela lidskou bolest.
Dvanácté: Ježíš umírá, lidé se rozešli, skončila podívaná.

Sami si můžete přečíst celou křížovou cestu. Snad při každém zastavení je možné Ježíše vnímat jako chudáka. Vždyť nic neudělal, je nevinen. Všichni se mu vysmívají, plivou mu do tváře a on se ani nebrání. A jak Ježíš končí? Přibit na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46).. Ukřižovali i takového chudáka, který nekladl žádný odpor.

Ne! Ježíš nebyl žádný chudák

Možná, že v očích lidí, kteří hodnotí úspěch a vítězství podle majetku nebo podle jiných světských měřítek, se může zdát, že Ježíš chudák byl. Ne však věřícímu člověku. Ježíš byl ten největší bojovník víry – navždy. Ježíš svou vírou překonal smrt. Svou láskou nás očistil od hříchů a otevřel nám nebe. Máme díky němu možnost nebýt navěky zotročeni hříchem. A udělal toho pro nás svou smrtí ještě mnohem víc.. Tajemství kříže je obrovské a já jsem okusil zatím jen kapku, proto se nebudu snažit popisovat toto téma hlouběji. Co jsem si ale uvědomil je, že Ježíš byl bojovník – pro nás už asi nepředstavitelných měřítek ve všech směrech. V lásce, ve víře, v odpuštění… On pokořil vše. Když zvolal: „Dokonáno jest!“, věděl, že je vítězem! Bolest, smrt, hřích. To všechno překonal a vytrhl nás z vlády těchto mocností. Jak často můžeme slýchat – vykoupil nás a to doslova. Splatil za nás celý náš dluh a proto, když se proti nám postaví ďábel, můžeme říct: „Nemáš na mě žádné právo!“

Přeji každému dychtícímu člověku, aby o Velikonocích našel Ježíše. Aby pochopil, co pro něj a nás všechny udělal svou smrtí. Toužím po tom přijmout to, co pro nás vybojoval!

Děkuji Ti Ježíši!

(K tomuto článku mě inspirovala kniha od Alana Vincenta – 5 dimenzí kříže)

spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?

já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život .

spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.

já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.

spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.

já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.

spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..

Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..

Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:

To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.