Jako každý věřící, snažím se i já zdokonalit.. „Jak se naučit víc milovat Ježíše“, říkal jsem si. Hodněkrát jsem si četl texty typu: Milujte Ježíše ve svých bližních, čiňte skutky lásky. Už maličko vím, jak je láska důležitá..

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Korintským 13,2

Právě proto jsem hledal způsob jak jednoduše alespoň trošku pokročit. Dostat se o malý kousíček blíže Bohu, alespoň trošičku se Bohu zalíbit.. A bylo mi dáno. Čekáte něco zázračného? Ne, je to úplně obyčejná věc, na kterou přijde každý, kdo to myslí upřímně.

Každé ráno si jenom říkám:

Co dnes pro Pána udělám, čím ho potěším?

Co dobrého, co navíc, co z lásky udělám pro své bližní?

(záměrně jsem vybral bolestné pasáže)

První zastavení: Ježíš odsouzen – snáší pokoření, křivdy, výsměch..
Třetí: Ježíš padá pod křížem..
Deváté: Hrubostmi pobízejí Ježíše, aby vstal
Desáté: O všechno Ježíše obrali, zacházejí s ním hůř než se zločincem a on je stále tichý, odevzdaný, všeho se zříká.
Jedenácté: Ježíše přibíjejí na kříž. Přijímá dobrovolně i tuto zcela lidskou bolest.
Dvanácté: Ježíš umírá, lidé se rozešli, skončila podívaná.

Sami si můžete přečíst celou křížovou cestu. Snad při každém zastavení je možné Ježíše vnímat jako chudáka. Vždyť nic neudělal, je nevinen. Všichni se mu vysmívají, plivou mu do tváře a on se ani nebrání. A jak Ježíš končí? Přibit na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46).. Ukřižovali i takového chudáka, který nekladl žádný odpor.

Ne! Ježíš nebyl žádný chudák

Možná, že v očích lidí, kteří hodnotí úspěch a vítězství podle majetku nebo podle jiných světských měřítek, se může zdát, že Ježíš chudák byl. Ne však věřícímu člověku. Ježíš byl ten největší bojovník víry – navždy. Ježíš svou vírou překonal smrt. Svou láskou nás očistil od hříchů a otevřel nám nebe. Máme díky němu možnost nebýt navěky zotročeni hříchem. A udělal toho pro nás svou smrtí ještě mnohem víc.. Tajemství kříže je obrovské a já jsem okusil zatím jen kapku, proto se nebudu snažit popisovat toto téma hlouběji. Co jsem si ale uvědomil je, že Ježíš byl bojovník – pro nás už asi nepředstavitelných měřítek ve všech směrech. V lásce, ve víře, v odpuštění… On pokořil vše. Když zvolal: „Dokonáno jest!“, věděl, že je vítězem! Bolest, smrt, hřích. To všechno překonal a vytrhl nás z vlády těchto mocností. Jak často můžeme slýchat – vykoupil nás a to doslova. Splatil za nás celý náš dluh a proto, když se proti nám postaví ďábel, můžeme říct: „Nemáš na mě žádné právo!“

Přeji každému dychtícímu člověku, aby o Velikonocích našel Ježíše. Aby pochopil, co pro něj a nás všechny udělal svou smrtí. Toužím po tom přijmout to, co pro nás vybojoval!

Děkuji Ti Ježíši!

(K tomuto článku mě inspirovala kniha od Alana Vincenta – 5 dimenzí kříže)

spolužačka: Včera jsme měli maturitní ples a dneska už je zase obyčejný den. Jsem smutná. To je nejhorší..víš..že..to bylo prostě super, fakt jsem si to užila, ale teď je to pryč a zkrátka nic..co teď?

já: Teď máš pevné vzpomínky, které se nezmění. Víš, že to bylo krásné a to ti zůstane. Můžeš se z toho svým způsobem radovat celý život .

spolužačka: Já to právě neumim, místo abych se radovala, jak to bylo fajn je mi tak nějak zvláštně a chtěla bych se tam vrátit, čím lepší mám nějakej zážitek nebo prožitek tím hůř mi je druhej den nebo zkrátka v tu dobu, když není.

já: Tak když si řeknu, co právě v tuto chvíli nemám a neprožívám, tak z toho budu taky smutnej a bude mi to chybět. Ale když si řeknu, co jsem měl a co jsem už prožil, tak je to pěkný a jsem za to rád.

spolužačka: Nevim, proč si vždycky vyberu tu pesimistickou variantu..nó..já si jí vlastně ani tak nevybírám spíš jako prožívám.

já: Je to svým způsobem takové vnitřní naříkání: Já nemám tohle a tohle a tohle.. a proto například nejsem šťastnej, nebo veselej.. Ale když to vezmeš z té druhé strany, že si vážíš toho co máš, děkuješ za to a seš za to ráda, pak se situace naprosto mění. Nebereš v potaz zápory – co nemáš, ale bereš jako hlavní ukazatel to, co máš. Samozřejmě je to taková věc, ke který se nedonutíš a pokud něco nějak cítíš a chápeš, pravděpodobně s tím stejně nic neuděláš.

spolužačka: Klasika..ale v tomhle mi přijde, že jsem už taky pokročila..dost jsem se tim zabývala a zkoušela..zkouším to pořád..říkám si, čeho si vážím, přemýšlím o tom..ale neni to ono..jak bych to řekla..pořád je to takový nějaký..nucený. Chtěla bych to fakt cítit..

Takže co z toho vyplívá? Pro mě z této konverzace opět vyplynulo, jak slabý člověk je. Nedokážeme si ani sami pomoct. Nedokážeme změnit ani vlastní vnímání, tak slabí jsme. Také vidím, jak nutně potřebuju Boží pomoc. Kdybych Boha neznal, na koho se obrátím? Na psychologa? Asi by mi pomohl to změnit. Já se ale radši obrátím k Bohu, protože vím, že pro něj není problém změnit mé vnímání. Když ho budu prosit: „Bože, dej mi prosím radost. Dej mi ať si vážím toho co mám. Změň mě!“. Bůh tu moc má a jen čeká, kdy ho požádáme. A nejedná se jen o radost..

Nedokážu si totiž představit, jak lze naplnit výroky jako je:

To mi řekněte, podle zdravého rozumu, jak je něco takového možné? To člověk nemůže dokázat. Aby opravdu ze srdce miloval bližního natož své nepřátele. Myslím si, že dokud Bohu osobně neřekneme, aby nás změnil, aby přetvořil naše srce podle srdce svého, není nic z toho opravdově možné. Teprve Boží síla může naše tvrdá srce změnit. Může nás naplnit láskou. Samotný člověk ani nemá sílu rozdávat lásku. Resp. má ji tak nějak přirozeně – omezeně, stejně jako trpělivosti. Zkrátka je to jen člověk. Jakmile se ale vydá Bohu, je to jako když se napojí na neomezené zdroje a funguje jako spojka mezi Bohem a ostatními lidmi.

Četl jsem v nedávné době velmi dobrou knihu o víře. Jmenuje se „Dobrý boj víry“ (The Good Fight of Faith; česká grafické zpracování knihy možná vypadá nic moc – anglický originál vypadá solidně; ale nenechte se odradit, uvnitř jsem našel „zlato“) jejímž autorem je Alan Vincent. V této knize jsem zjistil mnoho zajímavých věcí. Především, jak by má víra měla vypadat.

Když jsem se dříve modlil v nějaké těžké situaci, byl jsem modlícím se zoufalcem. Člověkem, který napůl zoufá a napůl doufá. Když se na tohle podívám dnes (po přečtení zmíněné knihy), připadám si jako kdybych byl tehdy ta největší troska. V životě se vám může stát cokoliv. Můžete přijít o přátele, majetek, peníze nebo zdraví. To všechno je strašné – o tom žádná. Jenže když se staneme zoufalím věřícím, je něco opravdu špatně. My jsme na tom špatně!

Proč je to špatně?

Sám jsem na to nikdy nepřišel. Musel jsem si to přečíst aby mi to opravdu docvaklo. Vezměme fakt, že věříme v Boha. A jaký je Bůh? Všemohoucí, milosrdný, spravedlivý…a pokračuju a pokračuju. K tomu na pomyslnou váhu přidám: „Proste a bude Vám dáno!“. Tak a teď si to srovnejte se stavem člověka, který se modlí ale je zoufalý (v tom špatném slova smyslu – je svým způsobem nevěřící, proto je zoufalý), smutný, neočekává, nevěří. Je pohlcen problémy, které ho momentálně tíží a nevěří Bohu. Prosí Boha, ale nevěří mu. Prosí stylem – „Zkusit to můžu, nic za to nedám“. Ano, jak jsem řekl: „Špatně!“

Jak se modlit?

Nejjednodušší je, říct Vám: „Přečtěte si tu knihu! “. Modlit se musíme s vírou. Musíme věřit abychom mohli očekávat. Jak píše Jakub 1,5-8:

„Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha který dává všem bez výhrad a výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“

Jak mít víru a všechno ostatní – o tom napsal Alan tuto knihu. Můžu ji jen a jen doporučit. Doslova nakopla můj život ve víře. Více hledám, více čtu. A především je pro mě víra mnohem opravdovější než dříve.

Má drobná cestička:

Byl jsem kluk, který ani nevěděl, co je to blog a k čemu může sloužit. V té době sem si ani nemohl představit, že bych měl svůj vlastní blog. Taktéž jsem vůbec netušil, co je to doména nebo hosting. Celá oblast blogování pro mě byla španělskou vesnicí..

Už jsem došel/dospěl k:

1. vlastní adrese/doméně (nejen nějaké bloguje.cz)
2. fungujícímu blogu (divím se, že jsem to zvládnul)
3. navštěvovanému blogu (mohl bych také mít blog kam by nikdo nechodil, stálý čtenáři nejsou samozřejmostí)
4. vlastnímu designu (vymyšlení designu, převod do kompatibilní webové podoby)
5. kvalitnímu a rozsáhlému obsahu
6. vlastnoručním ilustracím ke článkům
7. chuť dál psát (dnes, kdy hodně bloggerů končí)

Pro profesionály v daných oblastích jsou to všechno pouhé triviality hodné pousmání se nad začátečnickou radostí.  Chtěl jsem blog, mám blog a dosáhnul jsem toho úplně sám. Jestli je mou malou službou psaní blogu o víře, budiž. V tom případě mohu konstatovat, že mi Bůh dal naprosto vše, co k tomu potřebuji.

Pokud nás někde Pán chce, dostane nás tam. Pokud chce, aby jsme vykonávali nějakou funkci, dá nám vše, co k tomu potřebujeme. Nebojme se a důvěřujme mu.

Mé plány na celý týden škrtla náhlá nákaza salmonelou. Strávil jsem jeden týden v nemocnici. Pak nadešel onen den, kdy mě měli propustit. Potřeboval jsem zařídit mnoho záležitostí hned poté, co mě propustí. Všechno bylo den předem promyšlené tak, aby záležitosti sedli jedna na druhou a já je bez problémů vyřídil. Pochvaloval jsem si svůj plán a děkoval v modlitbách Bohu, že to takhle zařídil. Stihnu veškeré povinosti, které chci a ani nebudu mít časové potíže přestože jsem strávil týden v nemocnici. Jenže ejhle! Já jsem se radoval zatímco Bůh měnil. Při ranní vizitě mi doktor sdělil, že si mě tu ještě jeden den nechají. Plány byly v háji. Věděl jsem, že teď už těžko něco stihnu. Až do druhého dne jsem si říkal, jaká je škoda, že se tak dobrý plán pokazil.

„Kdyby mě tak ten doktor poslal domů už dnes… To bych to všechno stihnul“

Takhle to vypadá, když si člověk myslí, jak dobře něco zařídil a že už to jinak nejde. Když mi Bůh takhle zamíchal karty, myslel jsem, že je vše ztraceno. Jenže On to udělal po svém, naštěstí.

Druhý den mě z nemocnice pustily a já se pustil do vyřizování záležitostí s myšlenkou, že už to asi nezachráním. Divil jsem se, když mi to vycházelo jedna radost. Překvapivě mě nakonec trkla skutečnost, že pokud by mě pustili z nemocnice už včera, nevyšlo by mi to všechno ani zdaleka tak dobře, jako dnes, ve dni druhém.

Vzal jsem si z tohohle mého plánování poučení:

„Měl bych více důvěřovat Bohu a jeho záměrům, ne pořád prosazovat vlastní vůli o které si myslím, že je nejsprávnější“

Když se pomodlím a něco se proti mé vůli a úsilí změní, nemusím z toho mít strach.

Screen výsledků hledání

Na prvních třech stranách vyhledávání není snad ani jeden blog krom mého . Smutné. Čekal bych, že v dnešní době najdu alespoň 5 kvalitních a známých blogů o víře. Nejen servery, ale blogy. Na serverech je mnoho kvalitních informací, avšak nejsou tam osobní prožitky a dojmy. Kdybych se o víru zajímal jako potenciální budoucí věřící, zajímaly by mě něčí zážitky. Nejen obecné informace, ale konkrétní zážitky a život ve víře.

Kromě sítě blogů, na které jsem narazil přes spřátelený blog Patrise, neznám žádné další. Proč je nás na internetu tak málo? Nemyslím maličké blogy, které mají prakticky nulovou návštěvnost. Mám na mysli solidní blogy, které jsou navštěvované, které žijí. Kde to vázne? Bojíme se mluvit, nebo nikdo takový není?

Co se to děje? Proč žádné větší blogy nejsou?

#UPDATE  27.března

Situace je mnohem horší než jsem si myslel . Klíčová slova vyhledávání: věřící, víra, křesťan, věřím… neuspokojivé výsledky. Sice pár blogů ze signaly.cz ale jinak jsem nenašel nic uspokojivého ( hledání na prvních stránkách, >5. stránku nepočítám ). Signaly.cz, jedině tam jsem narazil na zajímavý obsah díky uživatelským blogům, ale jinak ani ťuk…

Zdi kostela, ve kterém teď klečím … vše se v prach obrátí? Nezbyde nic z hmoty, která mě v tuto chvíli obklopuje?

Ano, nejspíš se tak stane. Vše podléhá destrukci. Koneckonců, máme se starat o duši a ne o tělo. Bude to asi pravda, takže..

Co zbyde po mě?

Nejspíš vůbec nic. Určitě žádný můj výtvor, ani mé peníze. Proč se mám o něco snažit, když nic nezůstane? Ledaže by se zapisovali naše skutky. Zapisují se někam? Řekl bych, že ano. Ať už si je všechny pamatuje Bůh, nebo se zapisují do něčeho jako je vesmír, akorát že je to třeba jen informační pole. Když nám mají být přeci po smrti zůčtovány hříchy… všechny události musejí nějak přetrvat. Život by jinak neměl smysl.

Budu jistě překvapen, až mi po smrti vrazí do ruky nějaká bytost papír s výčtem mých skutků. Jistě na tom součtu najdu celý svůj život, snad ne promarněný.

Nejdřív se pro mě odpovědí na tuto otázku stalo:
Hlavně když se májí oba rádi.

Tak jsem si myslel, že to asi opravdu funguje. Že jediným důležitým faktorem je láska. Přemýšlel jsem nad tím dál. Nezůstal jsem u tohoto názoru dlouho. (naštěstí)

Došel jsem k jiné odpovědi:
Vrána k vráně sedá.

Ve zkratce: „Oba buďto věřící, nebo nevěřící“. S předpokladem, že oba chtějí, aby se nic nezměnilo.

Podle mě existují pouze tři možné stavy:
1) OK (věřící/věřící)
2) ŠPATNĚ (věřící/nevěřící)
3) OK (nevěřící/nevěřící)

Rozebereme si to?

Věřící pár
Oba žijí pro jedno. Oba mají stejný žebříček hodnot. Jeden pomáhá druhému a to jak ve všedním životě, tak ve víře. Ideální stav, většinou bez výrazných neshod.

Věřící/nevěřící
Každý žije pro něco jiného. Pro věřícího je nejdůležitější život s Bohem. Pro nevěřícího je nejdůležitější třeba rodina. Věřící vede děti za Bohem. Nevěřící třeba za dobrým vzděláním. Jak si mají děti být jisté, že jdou správným směrem, když neví, za kterým z rodičů mají jít?

Nevěřící pár
Co bych napsal? Stejně jako u věřícího páru, jen bez víry. Rozumí si, jdou stejným směrem. Také ideální stav..

Pište své zkušenosti. Rád bych udělal nějaký článek sestavený z vašich názorů.
Použijte buďto komentáře nebo email v.simkanin[zavináč]seznam.cz

Všude jsem viděl přání k Vánocům a tak jsem si nemohl odpustit něco pro návštěvníky neudělat. Je to pojato trochu netradičně ve srovnání s vánočními pohledy, kde je betlém a Ježíšek a vše je líbezné. Jestli Vám pojetí textu připomíná nějaká loga, tak je to v pořádku. Zaměrně jsem stylizoval tak, jak jest. Snažil jsem se, aby text nebyl textem historickým, ale aktuálním! Udělá větší radost věřícímu, než nevěřící mu, kterému tu určitě chybí: „Šťastné a veselé!“. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!

Jestli se Vám „přání“ líbí, pošlete ho dál, dalším věřícím i nevěřícím .