Velmi dlouho jsem už nepsal na tento blog. Především z důvodu, že jsem se připravoval na maturitu. Stále jen škola, škola, škola. Když už je konečně maturita úspěšně za mnou, chci se podělit o zkušenosti, které mi Bůh touto zkouškou dal

Přípravy na maturitu:

Příprava a (nebojím se to říct)  nakupování maturitních otázek od spolužáků. Všechno jsem si procházel, opakoval, učil se literaturu, dějiny výtvarné kultury.. snažil jsem se . Z hlediska víry to bylo opakování si veršů, že Bůh je stále s námi, že v naší slabosti se ukazuje Boží síla a jiné verše. Ty mi později velmi pomohly. V tomto čase (nejintenzivněji cca měsíc před maturitou) se ukázali tyto verše jako to jediné, co mi dává pokoj a klid. Samozřejmě hodně jsem se modlil, i mše svatá byla sloužena za moji cestu.

Rozhovory se ostatními maturanty:

Samozřejmě všichni spolužáci i ostatní přátelé, které čekala také maturita o ní hodně mluvili. Někdo byl naprosto klidný, jako například jeden z mých spolubydlících na internátě. Šel k maturitě s tím, že už dopředu věděl, že ji bezproblémů udělá i když má čtyřky. Jiní zase neopak neskutečně nervózní a vystrašení i přes to, že byli ti nejlepší ze třídy. A já? Já jsem říkal to, čemu jsem chtěl věřit a víceméně věřil: „Budu se snažit, budu se modli. S Boží pomocí není nic nemožného!“. A s tímhle tvrzením se maturita blížila a blížila..

Svaťák:

Svaťák jsem si vzal k srdci. Hodně jsem se učil a snažil. Dlouhé a nekonečné hodiny učení. Musím říct, že svaťák udělal hodně. Především v dějinách výtvarné kultury! Měl bych také zmínit, že mi hodně pomohl šikovný výrobek SPEED8 (bohužel dost drahý, ale s energetickými drinky nelze ani srovnat, mnohem lepší)! Stále jsem měl ale na paměti, že všechno je v Božích rukou. Že se sice snažím, ale nespasí mě ani mé učení, ani žádné podpůrné prostředky, i přesto jsem všechno stále svěřoval Bohu.

Dny maturity:

Celá moje třída maturovala ve třech dnech. Já jsem maturoval den druhý, tudíž jsem se mohl první den podívat, jak maturita probíhá, jaké jsou otázky, zkrátka paráda. První den odmaturovali všichni, kteří ten den byli zkoušeni. O to víc nervózní jsem byl a tak jsem se ptal sám sebe: „Opravdu věřím Bohu, že se o mě postará?“. Zaměřil jsem se na tuhle svou větu. Říkal jsem si: „Pořád chceš bejt věřící, tak buď věřící! Čteš si v Bibli o tom, jak se nemáš bát a máš se svěřit Bohu do rukou, tak to udělej konečně naplno!“. Odhodlal jsem se. Nedával jsem místo žádné zbytečné nervozitě, ničemu. „Pane, vidíš, že se snažím, prosím, pomoz mi!“

Maturuju:

Ráno nervózní. Modlitba přináší klid. Do naší čekárny maturantů jsem dorazil docela veselý. První předmět, technologie, s úsměvem. Jediný předmět, který jsem velmi dobře ovládal. S učiteli jsem si vyměnil pár úsměvů.. S Boží pomocí to byla hračka. První předmět za sebou.. Pomálu jsem pociťoval, jak mi Bůh žehná. Další předmět byla němčina a té jsem se bál. V předchozím ročníku mi hrozila na vysvědčení skoro čtyřka, což k maturitě opravdu lichotivé není. Asi nejobávanější předmět dopadnul nejlépe. S paní učitelkou jsem si promluvil o školství, naší škole, mém oboru a zaměstnání. Když jsem měl za sebou tenhle druhý předmět ze čtyř, už jsem se smál, protože jsem viděl, že s Bohem není nic nemožné. Už ve mě byla ta jistota, kterou Bůh dává. Třetí a čtvrtý předmět byly prakticky stejné. Od obou jsem odcházel s úsměvem! Musím uznat, že sem se sám divil, co jsem tam říkal a co jsem věděl. Pán se tam o mě postaral naprosto perfektně, nemám slov.

Po čtyřech teoretických předmětech jedna praktická zkouška. Jelikož jsem oborem grafik/designér, musel jsem obhajovat svou grafickou práci, na které jsem pracoval v několika posledních měsících. To byla taková Boží třešnička na dort. U obhajoby jsem se s celou komisí srdečně zasmál, bezproblémů obhájil, uspěl!

Moje posílení z maturity? S Bohem mizí naše obavy, náš strach. Uvědomil jsem si také, jak důležité je, být v těchto situacích plně a pevně rozhodnutý, jestli věřím Bohu, nebo se budu nesmyslně strachovat sám..? (tím narážím na předchozí článek o rozhodnutí jít s Bohem naplno, či nikoliv).

Doufám, že od teď už tento můj blog opět ožije a věřím, že o obsah nebude nouze. Začínám totiž podnikat, tak bude jistě dost příběhů, které budu moci prezentovat!

Na závěr mohu říct jen: Bohu díky, za pomoc, přízeň, pokoj!

photo: Path by Cippalippa00 (deviantart.com)

Chvíli jdu tudy a chvíli zas tudy. Nemusím přeci jít stále stejnou cestou..  přesně tohle jsem si před několika lety říkal… Život je pestrý a názory se s naším věkem mění. To, pro co se rozhodneme v 16 letech za půl roku není to, pro co bychom se rozhodli za pár měsíců později. A stejně tak jsem postupoval já. S vědomím toho, že mé názory se mění a měnit budou sem žil život jaký jsem žil. Viděl jsem jak žijou ostatní. Někdo se rozhodnul žít pro kariéru, jiný pro umění.. A já si taky později uvědomil, že bych se měl rozhodnout. Kam bude můj život směřovat? Znám odpovědi: „Budu se snažit žít normální spokojený život“. Představím si, že najdu životní partnerku. Možná budu mít rodinu, dům, auto, dobrou práci. Samozřejmě plus nějaké ty moje koníčky. Za tím vším bych šel, nezat Boha.

Rozhodnul jsem se

Mé rozhodování vypadalo jinak. Rodiče mě přivedli k víře tak nějak odmala. Byl jsem vychován v katolické rodině. K tomu jsem samozřejmě chodil do běžné školy a žil v nevěřící společnosti. A tak se stalo, že jsem odmala rozděloval život na dvě poloviny – ve víře a ve společnosti. Jedna má polovina poslouchala kázání v kostele a říkala si, jak bude lepší a ta druhá polovina šla do společnosti a chovala se tak, jak se chovala společnost. Jak jsem stárnul, docházelo mi, že takhle žít nechci. Musel jsem si vybrat cestu, kterou chci jít. Otázka, jestli nebudu svého rozhodnutí litovat, snad není ani na místě. Litovat bych mohl, kdybych se nerozhodnul.

Proč?

Proč jsem se takhle rozhodoval? Moc to hrotím a dělám z toho vědu? Ale kdo by nedělal, když je to jeho život? Nechtěl jsem se jen tak plácat ve své nerozhodnosti a stárnout, přinejlepším, bez výsledku. Musel jsem se rozhodnot pro jeden pevný směr. Na vybranou jsem měl: 1) život, který žijou ostatní lidé 2) život ve víře, život Bohu.

„Směr, pro který se rozhodnu, chci žít celý život, takže očekávám, že mi to na oplátku hodně dá!“.

Jediným možným rozhodnutím se stal život ve víře. Posoudil jsem, co vynaložím a co získám a Bůh byl nejlepší volba. Do této chvíle sem žil oběma způsoby a s tím jsem musel něco udělat. V Bibli je psáno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! (Zjevení Janovo 3,15) A podle toho sem se zařídil. Rozhodl jsem se pro život ve víře a to ten pravý, který chci aby vycházel ze mě samotného, z toho že chci, že hledám, že žízním. Tohle rozhodnutí s odstupem času shledávám za rozhodující v mém životě. Je to zlom, kdy pro mě začal mít život opravdu smysl. Už nežiju jen tak, abych žil, užíval si, prožil onen zmíněný spokojený život. Žiju s cílem dojít co nejblížšímu kontaktu s Bohem. Co nejvíce se mu přiblížit. Můj život je (=doufám a o to se snažím) oslavou Boha. Nežiju v nejistotě nebo na nějakém vratkém základu o kterém zjistím, že je nestabilní. Mojí skálou se stal Bůh. Usiluji o něco, co mi nelze vzít. V každé životní situaci mám cíl a jasné ukazatele, zda jdu správně. Nemusím mít strach, že špatně skončím, pokud se držím Boha. Nejsem pokrytcem ale jsem pevně rozhodnut, že patřím k Bohu a chci být jeho. Rozhodl jsem se, že už dále nebudu hledajícím, ale následujícím!

Důsledky rozhodnutí

V praxi, v normálním životě to znamená, že jsem si jistý. Už jsem na cestě. Už mě nemusí nikdo o ničem přesvědčovat. Už se nemusím vracet k otázce, zda jdu správně. Vidím výsledky Boží moci na svém životě. Když přichází zkouška, vím co mám dělat. Už nejsou žádné zmatky v téhle oblasti. Svět a žití má smysl, už to není jen žití, už je to cesta k Bohu.  Konečně jsem také nabyl, doufám že, správného pohledu na svět. A tím nemám na mysli odsuzování hříšníků, jak by si někdo mohl myslet , ale pouhé rozlišování. Rozlišuji věci a činnosti, které k Bohu vedou a které mě naopak odrazují. Také přesně vím, co hledám. V životě taky na nic nečekám (není na co). Hledám jak se přiblížit Bohu, snažím se růst ve víře, snažím se načerpat co nejvíce moudrosti.

Sjednotil jsem svůj život. Už to není život v kostele a život ve společnosti. Už je to život Bohu. Pevný směr – to je to, co jsem celou tu dlouhou dobu potřeboval. Při jakékoliv životní překážce nastupovali pochybnosti a nerozhodnost. Vlastně jsem nevěděl co mám dělat. Nyní je vše jinak. Překážka posiluje mou důvěru Bohu. Všechno, co se mě snaží odvést z cesty za Bohem posiluje mou vytrvalost.

Vyzývám všechny, kteří si ještě neujasnili, co v životě chtějí. Udělejte to! Budete mít v životě jasno, vaše cesta bude přímá! Nejhorší totiž je, když pozdě zjistíme, kam jsme měli jít..

Má utkvělá představa o dobrém a obohacujícím dialogu byla dodnes nejspíš mylná. Včera jsem se po trošku zamotaném dialogu s mojí kamarádkou posunul o malý krůček dále, co se konverzace týče.

Náš dialog vypadal zkráceně takhle:

Mluvíme, mluvíme, mluvíme, hádáme se/menší nedorozumění, situace se přiostřuje, končíme rozhovor.

Co na to řeknete? Dobrý rozhovor či nikoliv? Já jsem stejně jako jindy zaujal postoj: „Tak tohle se nepovedo. Snad příště..“. Jenže nějak mi to nedalo a začal jsem se ptát:

„Co vlastně od (dobrého) rozhovoru očekávám?“

Dostal jsem se brzy až ke srovnání s obrazem. Podívám se na obraz západu slunce a řeknu si: „Jo, to je hezké a příjemné“. Když bych chtěl jít trošku do hloubky a nechtěl bych to brát tak povrchně, řeknu si: „No je to hezké, ale je to kýč!“. Západ slunce je sice příjemný, ale nevyjadřuje nic.

„Hezký“ obraz nemusí být přímo hezký. Nemusí na něm být krásné scenérie pro oko aby byl hezký. Může být hezký tím, co vyjadřuje nebo tím, o co nás obohacuje. Např. když vyjadřuje nějaký pocit nebo náladu.

Nyní jsem toho názoru, že diskuse, při které se usmíváme, může být stejně dobrá, jako když se s někým mírně pohádáme. Každý rozhovor je jiný, má jiný odstín a každý odstín vám dá něco jiného. Takže když se pohádáme a problém nevyřešíme, neznamená to nutně, že je všechno špatně. I tak nás to mohlo obohatit ještě více, než klasická konverzace s úsměvem. Jinak někoho poznáte při klidné konverzaci a jinak při hádce.

A tak jsem si včera řekl s úsměvem, cituji:

„V jádru jsme si moc hezky popovídali, když na to pohlédnu trošku jiným způsobem než jen: Aby to vypadalo hezky (společensky přijatelné)“.

Čekám na Vaše názory a reakce..

Život každého z nás doslova hýří problémy a překážkami. Občas se najde nějaký větší problém, který nás trápí a my se ho snažíme usilovně vyřešit. Čím složitější a obtížnější problém je, tím víc ho chceme už už překonat aby nás dále netížil. Chceme! Proto řešení problému upřednostňujeme před ostatními záležitostmi. Sám na sobě jsem vypozoroval chybu, které se často dopouštím…

Namísto toho, abych při řešení problému více věřil Bohu a prosil ho o pomoc, radši se spoléhám na vlastní síly. Překážka mě totiž tíží natolik, že se v mém žebříčku priorit dostane mnohdy až na první místo. Když se snažím vyřešit jeden konkrétní, pro mě důležitý a neodkladný problém, musím se koncentrovat jen na něj. Cokoliv jiného jde stranou. Jenže mnohdy šla stranou i modlitba.

Nevím jestli toto chování pramení ze strachu, že problém nevyřeším, nebo z pocitu úlevy, když problém překonám. V každém případě nyní pohlížím na své chování s odstupem a vidím, jak hloupé bylo. Jednalo se o mou slabou víru. Defacto jsem se jednoduše bál. Nevěřil jsem Bohu.

„Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh.“

(Iz 40, 10).

Bůh mi v každé situaci nabízí řešení. Pokud ho budu prosit, jistě mě vyslyší. Když mě nevyslyší (ve smyslu, že se nestane to, co bych si přál), stane se něco jiného k mému dobru. Uvědomuji si, že pokud pro mě bude Bůh stále na prvním místě, nemůžu mít tak tíživé problémy, stejně tak nemůžu mít strach z problémů. Ovšemže se obyčejný lidský strach a obavy vždy projeví, ale pokud vím že je mi Bůh stále nablízku a vím, že problémy nejsou to, co nás ovládá, nemůžu se bát.

K takovému přístupu jsem konečně dospěl

Nechci si hříchy omlouvat.

„Vždyť to nebylo pomlouvání, to bylo jenom…“
„To udělá každej..“
„Nemůžeš být bez chyby..“

Důvod, proč jsem zvolil tento přístup:

Stejně jako s poraněním na lidském těle.. Když ošetřím každou ránu, i bezvýznamné škrábnutí, vím, že se rány uzdraví. Pokud si ale řeknu: „To je jen škrábnutí, to se uzdraví samo..“. Může to samozřejmě dopadnout dobře i špatně. Rána se může zahojit a stejně tak můžu mít z bezvýznameného škrábnutí otravu krve.

Proto si nechci ani u zpovědi nic omlouvat. Radši se vyznám i z bezvýznamných náznaků hříchu, než abych v sobě hříchy omluvami podporoval.

..pokračování předchozího článku..

Mohu říkat, že to byl zázrak, ale mohu také říkat, že to byla jen náhoda. (Auto mi nikdo neukradnul a já jsem za to moc rád! Děkuji Bohu!) Každý na to může mít jiný názor. Já jsem přesvědčen, že se neděje nic jen tak, náhodou. Ne, pokud jsem věřící. Bůh na mě dohlíží, ví co dělám a reaguje na to. Tím, že mi auto nikdo neukradnul, mě opět přesvědčil o své přítomnosti a moci.

Stále pochybuju

Den co den se modlím a doufám, že mě Bůh vyslyší. Vždy, když ho potřebuju, zoufale prosím, aby mě zrovna v tu chvíly vyslyšel. „Co když mě nevyslyší?“, pochybuju a strachuju se.

Ujišťuje mě každý den

V mých modlitbách se často vyskytují prosby. Ať už se modlím za své okolí nebo za sebe. Celý můj život je protkaný prosbami. A že už jich bylo několik tisíc! Jakých reakcí se dočkaly mé prosby? Všechny situace ve kterých jsem se modlil dopadly dobře. Potřeboval jsem Boha a on tu byl. Jen já pochyboval, myslel že tu není. Nebo když se situace nevyvíjela způsobem, kterým jsem chtěl – začal jsem panikařit: „Bůh na mě zapomněl?“ Ne, ne. Je tu, přítomný vždy a všude, kdykoliv potřebuji. Mohu se na něj s čímkoliv obrátit. Ujišťuje mě svou odpovědí na každou mou prosbu..

Proč pochybujeme? Vždyť kolik důkazů už každý z nás dostal..

Jistě i ve vašem životě bylo mnoho silných okamžiku kdy vás Bůh doslova přesvědčoval

Přehled pokračování:

• Díl 1. Ať vám to anděl strážný vrátí!
• Díl 2. Vrátil mi to až až
• Díl 3. Ujišťuje mě každý den (právě čtete)

..pokračování předchozího článku..

„Ať vám to anděl strážný vrátí!“, říkala ta babička. Odcházel jsem z pečovateláku a přemýšlel nad tím. „Co se mi asi přihodí, aby mi to mohl anděl vrátit?“. Za necelý týden to přišlo…

Doma jsme stavěli přístřešek a potřebovali jsme 1,5 metru dlouhou traverzu. Jel jsem se podívat do jednoho kovošrotu, jestli tam něco nenajdu. Přijel jsem, zaparkoval jsem. Vylezu z auta, zamykám a někdo na mě zavolá. Otočím se. Majitel. Domluvil jsem se s ním, že si mohu prohlédnout, co by se mi mohlo hodit. Strávil jsem nejméně hodinu obhlížením hromady železa. Když už jsem našel jednu traverzu, která by vyhovovala, zjistil jsem že je moc dlouhá a není ji jak uříznout. No co, zkusím to ještě jinde. Vracím se k autu a nestačím žasnout…

V duchu si říkám: „To není možné, to prostě není možné!“. Stalo se vám někdy, že jste zapomněli zamknout auto? Ano, asi stalo. Jenže ono nebylo jen odemčené! „Jsem ale blbec! Já jsem takovej blbec!“ Nevím jak se mi to podařilo, nechal jsem klíčky ve dveřích. Každému na očích! Auto nebylo nijak zajištěné a klíčky provokativně zapíchnuté ve dveřích! Hodinu jsem nebyl u auta, ani jsem na něj neviděl. Mohlo kolem něj projít alespoň 20 lidí. Ještě k tomu to bylo v místě, kde by to nikomu nepřipadalo divné, stačilo si jen sednout, nastartovat a odjet… Jakto, že tady moje auto ještě je? Zázrak nebo náhoda?

Hned poté, co jsem si přestal nadávat sem si vzpomněl na onu babičku, která mi před týdnem řekla: „Ať vám to anděl strážný vrátí!“

Chvála Tobě, Pane!

Přehled pokračování:

• Díl 1. Ať vám to anděl strážný vrátí!
• Díl 2. Vrátil mi to až až (právě čtete)
• Díl 3. Ujišťuje mě každý den

Šel jsem zrovna ze supermarketu. V jedné ruce balík pití, ve druhé igelitová taška s nákupem. Cesta z obchoďáku mi trvá běžně 3 minuty. Tentokrát se mi to trošku protáhlo. Po cestě sem potkal stařičkou babičku nesoucí tašku s nákupem. Ušla sotva dva metry a musela tašku s nákupem položit a chvilku si odpočinout. Vzbudilo to ve mě takový soucit, že jsem neváhal a zeptal jsem se, jestli ji mohu pomoct. Za chvilku jsme už šli spolu. Nesl jsem její tašku s nákupem a ona se na mě po každých 50 metrech usmála. Cestu, která by mě samotnému běžně trvala 3 minuty, jsme společně urazily asi za 18 minut. Kdyby si nesla svůj nákup, tak by ji taková cesta trvala dobrých 45 minut. Opravdu rád jsem ji pomohl. Nákup jsem ji donesl až před dveře jejího pokoje v místním pečovateláku. Už sem se chystal rozloučit, když řekla: „Co já vám za to dám? Vy jste tak hodný..“ Říkám: „To nic, to nechte. Já vám rád pomohl.“ Stačil mi její úsměv, jak je šťastná, že ji někdo pomohl. Chvíli přemýšlela a nakonec řekla: „Já se za vás pomodlím. Ať vám to anděl strážný vrátí!“…

Přehled pokračování:

• Díl 1. Ať vám to anděl strážný vrátí! (právě čtete)
• Díl 2. Vrátil mi to až až
• Díl 3. Ujišťuje mě každý den

Moji malbu vidělo pár spolužáků. Ti co se podívali, říkali: „Ty umíš hezky malovat“ a jiné pochvaly. V každé větě se opakovalo „TY“. Jako kdybych na té malbě měl kdovíjaké zásluhy…

JÁ?

Jaké já na tom mám zásluhy? Ano, má ruka držela štětec a mé oči pozorovali vznikající dílo. Kde se ale vzal talent, kde se vzala příležitost malovat a proč vůbec malovat? „Přišel jsem k tomu jako slepej k houslím“. Za vším stojí Bůh! Nechvalte mě, ale jeho! Nebudu říkat „můj talent“. Jen mi ho přece propůjčil . Nikdo neovlivní, jestli bude mít na něco talent. Není náš. Proto děkujme Bohu za to, co jsme dostali. Každý člověk dostal nějaké nadání, někdo více, někdo méně.

Podobenství o hřivnách

Matouš 25: 14-30 ( kratičký výběr )

..jednomu dal pět hřiven, druhému dal…,  každému podle jeho schopností…

..po dlouhé době se Pán těchto služebníků vrátil a začal účtovat.

Pane, svěřil si mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.

Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku dobrý a věrný…“

Snažme se rozvíjet a rozmnožovat naše hřivny!

V posledních týdnech mám velmi málo volného času. Studium, učení, projekty, přátelé. Týden co týden nabitý až až. Sotva stíhám.

V pracovně nabitých týdnech se staráme o to, co teprve bude. Plánujeme zítřejšek, včerejšek zapomeneme. Takové jsou priority. Jsme vytížení tím, co všechno musíme stihnout, udělat a zařídit, ale už neřešíme, co jsme udělali. Uvědomil jsem si v tomhle pracovním shonu, že zapomínám na důležitou věc. Pořád pracuju, studuju, pracuju, studuju.. a něco mi mezi tím schází, že ano? Každá práce by měla mít své vyhodnocení. Každý náš skutek bychom měli hodnotit. Ale kdy, když pořád jen pracujeme? Kde je pohled zpět? Zhodnocení naší práce, našich skutků? Proto se snažím udělat si v týdnu svůj tzv. „čas nicnedělání“.

„Nicnedělání“

Představuje pro mě chvíli vzpomínání, co vše jsem za týden udělal. Jak jsem se ke komu zachoval. Co přinesl můj život ostatním lidem. Svým způsobem mohu mluvit o zpytování svědomí. V mém životě hraje tento pohled zpět důležitou roli. Již mnohokrát mi chvíle přemýšlení poukázala na chybu, kterou jsem udělal, kterou jsem někomu ublížil. Několikrát jsem se omluvil přátelům, na něž jsem zapomněl. Nebo, že jsem se k někomu nezachoval tak, jak jsem měl. Díky rozjímání nad svými skutky se cítím vyrovnaný. Nemám pocit, že bych před něčím utíkal a to je pro mě velmi důležité. Mít čas přebrat si to v sobě, to mi scházelo.

PS: Mě osobně přicházejí tyto zpětné reflexe především v modlitbě.