Žijeme, žijeme

Dokud žijeme, je všechno jak má být. Plánujeme, užíváme si, snažíme se, budujeme. Možná proto si lidé přejí k svátku a narozeninám především hodně štěstí a zdraví. „O tom ten život přeci je“, říkáme. Nemoci a neštěstí nám v tom brání. Jsou to takové předzvěsti smrti. Ukazují nám, že ne všechno je věčné. Mládí uteče, zdraví víceméně také a šťastní nejsme každý den. Někteří lidé s tímhle vším počítají a chovají se dopředu prozíravě. Dělají opatření dopředu, připravují se, plánují s ohledem na to co přijde. Uzavíráme pojistky, snažíme si pamatovat chvíle kdy jsme byli šťastní, bereme léky abychom nebyli nemocní ale na jednu věc zapomínáme – na smrt. Sice se o smrti mlčí a to velmi dobře ale jednoho dne tohle všechno skončí. Každý z nás to tu jednou musí opustit.

Umíráme a už je pozdě

A když už smrt klepe na dveře, zjišťujeme, že jsme dělali v životě milion nepodstatných věcí. Takových které nám nyní nepomůžou a nic neovlivní. Proč se lidé nepřipravují na smrt a nebo s ní alespoň nepočítají? Z mého pohledu je to velmi jednoduché – připravovat se na smrt znamená připravovat se do nebe a žít tak, abych se mohl těšit na setkání s Bohem.

Proč se o smrti nemluví?

Smrt se velmi úspěšně vytěsnila ze společnosti, tedy v ohledu, že každého jednou čeká a měl by s vlastní smrtí počítat. Navíc  smrt velmi zevšedněla díky televizi a  ostatním médiím. Zdá se mi že ji už bereme jako jednu ze zpráv v televizi nebo novinách. Nic to s námi nedělá. Neřešíme to. Žijeme dál dokud to lze, ale je to tak rozumné?

Tenhle rok jsem se na Vánoce zaměřil pouze na jednou heslo. Pokud se vám líbí, klidně stahujte jako obrázek a posílejte dále nebo odkazujte pomocí:

http://www.blogvericiho.cz/wp-content/uploads/2009/12/at_je_kazdy_z_nas.png

Zmíněná reklama na Kofolu

Můj malý příběh:

Na základní škole jsem měl dva učitele. Jeden vždycky říkal věty typu: „To zvládnete. Chce to trpělivost, ale zvládnete to. Vždyť nejste hloupí, to se naučíte. Takovou hloupost byste neudělali.“. Vždy se snažil vidět v nás to dobré. Druhý učitel v nás naopak viděl většinou to špatné, takže jsme od něj slýchali věty takovéhle „Jenže vy se neučíte a kašlete na to! Vy se ani na střední školu nedostanete…“.

Když ve vás někdo něco vidí, máte tendenci to nechat se tím ovlivnit nebo za tím jít. Když ve vás někdo něco nevidí nebo vás od toho defacto odrazuje, samozřejmě že to buďto vzdáte nebo půjdete jiným směrem. Jenže není to jen přímé nabádání nebo odrazovaní, je to většina našich slov, které mohou takhle ovlivňovat. Můžeme našimi slovy někomu hodně pomoci. Ať už v jeho sebedůvěře nebo chování k okolí. Říkal jsem si: „Kde se berou lidé, kteří se cítí ublížení a jsou svým způsobem zlý na lidi kolem sebe?“. Že by to byl právě tenhle případ? Někdo je už dopředu odrazoval? Měli rodiče, kteří v nich neviděli nic dobrého? Nevím, možná je to jen zcestná teorie…

Pokud tahle teorie funguje, jak ji používat?

Především mám na mysli tímhle způsobem pomáhat lidem kolem nás. Vidět v našich přátelích to dobré. Říkat jim to dobré a neodrazovat je od jejich snů. Naopak. Podporovat je, jak jen to jde. Tím, že v lidech vidíme dobro, je směřujeme k dobru. Bohužel nehezkým jevem dneška jsou pro mě někteří starší lidé, kteří paušálně nadávají na mladou generaci, a tak dělají přesný opak. Co od mladých potom můžou čekat? Asi jen splnění toho, co jim říkají…

Dobré na celém tomto chování se k okolí je, že se vám to bude „většinou“ vracet. Není to omezené jen na okruh vašich přátel, ale týká se to všech lidí kolem vás… ať už přátelé nebo nepřátelé.. ve všech lidech snad můžeme vidět dobro.

Pracovat na sobě

může znamenat zlepšení mého chování. Mám dojem, že na tohle rádi zapomínáme, na zlepšení sebe sama. Zlepšením sebe zdánlivě nesklidíme takový úspěch jako když jsme krásní svým zevnějškem. Vypadat hezky je přednější, než být dobrý a „hezký“ chováním. Prostě to tak chodí, souhlasím, to ale ještě neznamená, že se musím chovat stejně.

Konkrétní krásy

můžeme nalézt především ve svém chování vůči okolí. Zlepšovat a posilovat můžeme například svou trpělivost. Dále se nabízí ochota, sebeovládání a to ať už v jídle nebo v konfliktech, obecně dobrota člověka a další vlastnosti, které vás napadnou.. U věřících jsou ještě navíc specifické záležitosti jako je láska k bližním, duchovní čistota a také hloubka víry (neznamená jen znát x modliteb)….

Přidejte si vlastní oblasti, ve kterých se chcete zlepšit. Článek je poukázáním na existenci této oblasti, mnohdy opomíjené.

Při komunikaci dvou lidí často vznikají neshody. Dejme stranou iluze o dokonalých dialozích, při kterých se oba usmívají a jeden druhému vychází vstříc. Buďmě realističtí, nežijeme ve filmu!

Vyřešený problém spojuje

Vyvstane mezi dvěma lidmy problém, oni se třeba trošku pohádají (resp. řeší problém, což může být téměř hádka, ale v té zdravé normě) a problém vyřeší. Když se ohlédnou zpět, uvidí, že byl problém, který je rozděloval, ale oni dokázali najít řešení, což je spojuje. Našli přece společné řešení a to jim bude dávat naději při řešení dalších problémů. Když vyřešili jeden, proč by nevyřešili další?

Prosímtě, už to nebudeme řešit. Zapomeneme na to!

Opět vyvystane ve dvojici lidí problém, ale oni ho přejdou a tváří se, jako by se nic nestalo jen proto, aby se „nehádali“. Ano, výjimečně je i tahle možnost řešením, avšak neměla by se objevovat často, protože nevyřešené problémy od sebe lidi odcizují. Taková dvojice nemá pevnou půdu pod nohama. Všechno je jen překryté a překlenuté. Dvojice nemá žádná společná řešení, protože v přesvědčení, že hádat se, nebo něco řešit, je špatné všechno jen přešli. Teď žjišťují, že nemají nic moc společného. Jsou jen spolu, to je vše.

Vyřešit a posílit

Zastávám názor, že je lepší se pohádat, než něco neřešit. I když se s někým pohádám, alespoň si o něm, zároveň on o mě, uděláme lepší obrázek a pro příště víme co ano a co ne. Když najdeme společné řešení, upevní to naše přátelství, naše vztahy. Hádat se je špatné, ale jen pokud to nikam nevede. Když si s někým něco „vyjasním“, je to jedině dobře. Je naprosto k ničemu když se sice s někým nehádám, ale vše je jen na oko. Zatěžuje nás přetvářka. Lepší by bylo, kdyby se vše ujasnilo, lidé by si to vyříkali a byl by klid, nemyslíte? (Ano, někdy to zkrátka nejde. Netvrdím, že vždy jen takhle!)

Říct: „Prosimtě, už to neřeš“ může často znamenat chtít se druhému odcizit . Pozor na to, ať nejsme Ti nafoukaní.

Ná závěr bych chtěl ještě říct jeden můj názor:

Pokud nemáme špatné úmysly, snad vždy lze náš problém druhému vysvětlit. Ať se pohádáme, ať si vysvětlujeme, ale hlavně ať si rozumíme!

PS: Nenabyli jste dojmu, že já se rád hádám…

Ze dne na den sem změnil své chování. Začal jsem jinak reagovat na své okolí. Změna spočívala v tom, že jsem se pokusil brát věty na mě mířené „v dobrém“. Položí-li mi někdo nějakou otázku, nebudu v ní hledat možnost, že je mířená proti mě, ale pokusím se jen odpovědět. Bez podezírání, bez hledání zlého úmyslu.

V praxi:

Někdo: Proč nejdeš na dnešní akci? Nemáš peníze nebo co?
Já: Jo, nemám peníze, proto tam nejdu.

Říkáte si, že je to úplně normální odpověď? Ano je, s tím, že v ní není žádné ohrazování nebo náznak obrany. Můžu ale odpovědět i jinak, s podezřením a  obranou.

Například:

A ty tam snad jdeš?
Nejdu. Co je ti do mých peněz?
Nejdu tam, to je moje věc.

Cítíte, že je v tom trochu toho pomyslného „zla“? Není to odpověď klidného vyrovnaného člověka, který je nad věcí. Z odpovědi jasně usoudíme, že se s dotyčným něco děje. Normálně každého nepokládáme za potencionálního nepřítele, nebo ano?

Základní postoj k lidem aneb milujme bližního svého jako sami sebe

Buďto se okolí bojíme, nebo nebojíme. Když se bojíme, většinou používáme ony obranné opovědi a bereme každého jako potencionálního nepřítele. Nechceme si nechat ubližovt. Strachujeme se, jestli se nám někdo bude smát, nebo si na nás ukazovat.

Nabízí se ještě druhá možnost a to že se okolí nebojíme. Nepřipravujeme se na situaci, že by nám chtěl někdo ublížit. Když už se tak stane, přetrpíme to a jdeme dál („Vezmi svůj kříž a následuj mne!“). Veškeré podněty našeho okolí bereme kladně, především u přátel. Větu, která může být myšlena kladně i záporně, chápeme samozřejmě „v dobrém“, tedy kladně. S „dobrým“ přístupem se samozřejmě častokrát spálíme, protože málokdo neubližuje. Výhodou je však, že se budeme mnohem méně hádat. Mnohem méně budete řešit spory tkvějící na špatném pochopení.

Celé tohle, se samozřejmě točí okolo důvěry. Nepodezírat, že on to myslel  jinak, že mi chtěl ublížit, ale věřit mu. Akdyž to opravdu myslel zle, odpustťe mu to. Myslím, že s takovým přístupem bude mít každý člověk mnohem více přátel.

Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.

Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )

Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe. Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel

„Klidně půjdu svým názorem proti všem a všemu!“

Silácká řeč . To mě tehdy přesvědčoval kolektiv vrstevníků o jejich pravdě. Nejsem si 100% jistý, zda jsem měl tehdy pravdu, ale potřeboval jsem si vyzkoušet jaké to je, být neústupný a co to sebou přináší.

Potýkám se často s otázkou, zda mám ustoupit nebo nemám. Má vůbec smysl situace takhle „hrotit“? Myslím si, že ano. Ne proto, aby byla konverzace živější, ale kvůli sobě – kvůli vlastním hodnotám. Já osobně například nemůžu ustoupit, když mě někdo přesvědčuje, že rodina musí být u každého člověka na 1.místě. Já i moje rodina se snažíme mít na 1.místě Boha a na druhém sebe navzájem. V takovéhle situaci nemůžu ustoupit, ve smyslu odkývat dotyčnému, že je potřeba mít na 1.místě rodinu. Akceptuju to, jako jeho názor, ale nepřijmu jej. To ostatně není nic špatného, nenechat se přesvědčit.

Je těžké jít proti všem a všemu. Už samotná představa znejistí vaši pravdu a vaše přesvědčení o dané situaci. Je potřeba si stále ověřovat a přemýšlet nad svou pravdou/názorem. Nejen říct si – jdu na konec světa a prostě jít, i když vás budou ostatní přemlouvat, že Země je kulatá . Musíme přehodnocovat a ujišťovat se o správnosti našich myšlenek. Nevzepřít se jen tak, nesmyslně a říkat si, všichni ostatní jdou špatně. Díky tomu jsou náboženští fanatikové, kteří si na začátku své víry mysleli a měli nejspíše i pravdu, že oni jdou správnou cestou a všichni o statní špatnou. Jejich přesvědčení jim od začátku zůstalo, ale jejich myšlenky, které prosazují za čas, už mohou být mylné – jenže ten omyl překryje přesvědčení a oni to nepoznají. Stále být otevřený kritice a konfrontovat ji s vlastími myšlenkami. Jedna věc je rozumný výsledek přemýšlení a druhá věc je fanatismus. Odhodlání a kuráž nejsou sami o sobě špatné vlastnosti, jen musíme pečlivě zvažovat, kdy jim necháme volný průchod.

Na place máme příklad č.1 [připraven k pitvě]:

Já: „Tvůj kamarád mi říkal, že poslední dobou hodně piješ“
Kamarádka: „Hmmmm ten mi tak zrovna může něco říkat, sám je pořád v lihu.“

O koho jde? O kamarádku, nebo o to kdo víc pije? Kamarád jí vyčítá, že hodně pije. Proč se ona ohání tím, že on pije víc. Skutečnost, že pije víc, nic nemění na tom, co jí chce sdělit. Samozřejmě, že by bylo dobré pro oba přestat pít ( obecně lze usoudit, že pití je špatné ). Proč není schopná tuto kritiku přijmout od něj? Není to náhodou povyšování? Kde je ten problém? Ať jí to řekne abstinent, nebo člověk surfující na jedné velké vlně lihu – pořád je to stejné. Je totiž úplně jedno, kdo jste. Důležité je to, co říkáte. Čímž mimochodem také utváříte sami sebe. Naše názory, to je také kus nás.

Příklad č.2

Potřebujete inspirovat. Samozřejmě, že vás může inspirovat umělec, ale stejně tak i obyčejný člověk ( za předpokladu stejného výsledku ).

Inspirovat vás může kdokoli, ať k tomu má vzdělání nebo nemá. Ať je to bezdomovec, nebo bohatý člověk. Je to pořád stejné – Důležité je to, co kdo říká.

Nevím proč tu ten problém je. Usoudil bych, že je to emocionální záležitost. Nejsme schopni od některých lidí přijmout kritiku. Někdo, s kým dobře nevycházíme, nám něco vytkne a my to prostě neakceptujeme. Ale od někoho z vlastní rodiny to už třeba vezmeme. Proč? Není to hloupost? Z mého pohledu je to určitě hloupost.

Rozlišuj
Pro mě problém číslo 1. Hodně lidí mi vyčítá hodně věcí a někdy i vlastností. Je těžké rozlišovat
všechny ty názory, kritiky, poznámky. Co si k srdci vzít mám a co ne? Snažím se zbavit toho, že beru kritiku jen od dobrých přátel. Řeknu si: „Ty mi tak máš co říkat“ a vím, že jdu špatnou cestou. Mám se na pozoru, abych nepropás nějaké upozornění na vlastní chyby – tedy i možnost jejich nápravy. „Jen si to přizej!“, opakuji a opakuji sám pro sebe.

Já vím, je těžké přiznat před někým vlastní chybu.

Diskuse je vám k dispozici.